Minulý týden jsem poslal do světa zprávu, že vyjde kniha SABAGIRO UŽ NE! Chci vám všem moc poděkovat za projevený zájem – ať už ve formě „lajků“, sdílení příspěvku či objednávek knihy. Moc si toho vážím. A abyste se se mnou zatím nenudili, rozhodl jsem se sepsat, jak celá kniha vznikala – od prvního zápisku v cestovním deníku až po odeslání do tiskárny. Dost bylo řečí kolem, pojďme na to.
Jedna z investic před samotnou cestou byl obyčejně neobyčejný linkovaný sešit s tvrdými deskami. Vybral jsem si takový hezký s vysokými horami na obálce. Připomínal mi Velký Kavkaz – majestátního obra, kterého na své cestě do Gruzie budeme muset zdolat. Třiadvacetiletou Škodou Forman.
Cestovní deník jsem si rychle oblíbil, zaznamenával jsem si pečlivě každý den a počet popsaných stran rychle přibýval. Nedaleko ruského města Kursk nás překvapila střelba ze samopalu. Druhý den probíhal poněkud klidněji. Alespoň dokud jsme se toho večera neutábořili v kolonii obřích chlupatých pavouků. Ráno, ihned po probuzení mě napadlo:
„Ještě víc takových hrůz a napíšu o tom knihu!“
Pomyslná zlatá rybka bohužel nepochopila ironii a mé přání splnila. Seslala na nás zkorumpované policajty v opuštěné krajině jižního Ruska. A mně nezbylo než splnit slib, který jsem dal sám sobě, a knihu skutečně zkusit napsat.
Po naší výpravě, pracovně nazývané jako „dovolená“ , jsem si potřeboval trochu (víc) odpočinout. Jakmile jsem si doma pořádně oddychl, dal jsem se do přepisování zápisků do počítače.
Přepsaný deník se líbil každému, komu jsem jej dal přečíst. Tedy celému jednomu člověku. Pak jsem si dodal odvahy a rozeslal zápisky po svých známých. Úspěch byl značný. Ale jakmile jsem nesměle nadhodil, že bych rád svůj skromný deník vydal jako knihu, pochopení z řad čtenářů nepřišlo.
„Knihu? Víš, kolik je s tím starostí? A co když ti ji nakonec nikdo nevydá? Co když se kniha nebude vůbec prodávat?“
Otázky druhých nebyly úplně zcestné, nicméně odpovědi na ně neznal nikdo – ani mí skeptičtí známí, ani skeptický já. A tak jsem se rozhodl, že to zkrátka zkusím.
Mně osobně dělaly největší starosti obrázky do knihy. Cestopis s fotkama z mobilu? To je teprve výzva! Takovou knihu možná fakt nikdo nekoupí. Rozhodl jsem se trošku prozkoumat terén a vyrazil jsem do knihkupectví obhlédnout pár cestopisů. Každý jeden z nich zdobily ukázkové fotografie z drahých fotoaparátů.
„Místo takového foťáku bych koupil aspoň pět aut Škoda Forman,“ napadlo mně jako chudého studenta.
Konkurence v sekci cestopisů byla obrovská, ale touha vydat knihu ještě větší. Ale nenechal jsem se zastrašit. Jak šel čas, opravy textu pokračovaly… a pokračovaly:
Po nekonečných úpravách jsem provedl první odvážný pokus – poslal jsem rukopis do nakladatelství. Trvalo dlouhé měsíce, než konečně dorazila odpověď:
„Dobrý den, děkujeme za zaslání rukopisu, ale bohužel nespadá do našeho edičního plánu.“
„Co to má ksakru znamenat?“ napadlo mě okamžitě. „No co, Rowlingové Harryho Pottera také odmítlo dvanáct nakladatelství. Zbývá mi tedy ještě jedenáct pokusů.“
A pokusy ubývaly – stejně jako chuť vydat knihu. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím ještě naposledy. Blesková odpověď z nakladatelství Jota mi změnila život.
Pokračování příště…