Povídka: Opuštěná psychiatrická léčebna

První část

„Do konce testu zbývá deset minut,“ oznámil učitel matematiky Křivák. „Pamatujte, že úspěšné složení maturitní zkoušky je jednou z podmínek pro přijetí na vysokou školu.“

Z poslední lavice se ozval tichounký pláč. Sofie právě vzdala svůj čtyřletý boj s matematikou na gymnáziu. Roztřesenou rukou setřela slzu, která jí právě ukápla na písemku. Potom pomalu položila hlavu na lavici a pažemi zakryla obličej. Proč jsem si nevybrala tu maturitu z angliny, já husa pitomá? Odpověď moc dobře znala. Ihned se jí vybavilo slunné zářijové odpoledne, kdy přišla na individuální doučování matematiky, které jí Křivák po jedné písemce sám nabídl.

***

„Sofie, máš to zase celé špatně. Proč ses hlásila na gympl? Jak chceš odmaturovat? Podívej se na sebe, tobě ani doučování nepomáhá!“ chroptěl učitel. „Bože, ten první příklad, to je učivo ze základky. Jsi opravdu tak hlou–“ zarazil se a hluboce se jí zadíval do očí. „Fakt si myslíš, že zvládneš odmaturovat?“

„Když já… Víte… Já se opravdu sna–“

„Tak ty se snažíš! Mně se spíš zdá, že po večerech hlavně bloguješ.“

Studentka sklopila oči. „O-o–opravdu se snažím! U-učím se každý den. A–až po–pokud mi zbyde čas, napíšu občas nějaký článek na web. Vy–vy ho sledujete?“ koktala, protože měla strach. Koneckonců jako pokaždé, když mluvila s někým jiným než se svými blízkými.

„To máš fuk, co já sleduji, teď se bavíme o tvé maturitě. Poslouchej, možná bych ti dokázal pomoci. Čtyřku na vysvědčení, čtyřku z maturity. Zvol si matiku jako maturitní předmět a nebudeš litovat. Stačí když…“

„Stačí když co?“

V místnosti se na několik sekund rozhostilo ticho.

„Sta–stačí, stačí když co?“

„Stačí, když se teď svlékneš.“

„C–co prosím?“ Sofie zrakem přejela učitele od kotníků až po ramena a nakonec se mu odvážila podívat do tváře. Stál před ní asi padesátiletý zavalitý nepříliš vysoký muž. Jeho obličeji dominoval hustý černý knír a část tváře zahalovaly mastné rovněž černé vlasy po ramena. Dívčině pozornosti neunikl chomáč šedivých chlupů deroucí se z napnuté košile v oblasti prsou.

Křivák se opřel dlaněmi o její lavici a zvýšil hlas: „Tak chceš odmaturovat, nebo ne?“

Studentku polilo horko.

„Já, já, já –“ začala opět koktat, „já už musím jít, jede mi auto, tedy chci říct autobus.“ Nesměle vstala a vykročila ke dveřím.

„Posaď se!“ zastoupil jí cestu učitel.

Udělala dva kroky zpět a beze slova dopadla na židli. Křečovitě si zaťala prsty do stehen. Pocítila, jak se jí začínají potit dlaně a zrychluje se jí dech. Vyděšeně sledovala Křiváka, který vykročil ke dveřím. Zamknul je, ujistil se, že nejdou otevřít a poté zatemnil všechna okna. Pohledem zkontroloval, že do třídy není odnikud vidět a zezadu přistoupil k Sofii. Položil jí ruku na rameno a zašeptal do ucha: „Uděláš mi laskavost? Prosím, svlékni se. Nebudeš toho litovat.“

Studentka vyskočila ze židle jako zasažená elektrickým proudem a rozběhla se ke dveřím. Rychle však ztratila energii a v půlce cesty se zastavila.

„Ničeho se neboj,“ pronesl učitel vyrovnaným hlasem a vstoupil do její bezprostřední blízkosti. Natáhl ruce a zlehka ji objal kolem pasu. „Nechceš si to rozmyslet, kočičko?“

Sofii naskočila husí kůže.

„Promiňte, mám přítele.“

„Malá ukázka není podvádění! Víc nechci, pak tě nechám jít a maturitu nějak zařídíme.“

„Prosím, nechte mě být!“

„Ale no tak, kočičko, o nic nejde,“ pronesl tiše a chytl ji jemně za ruku. „Ty můžeš jenom získat.“

„Pane učiteli, já mám přítele. Tohle opravdu nejde, i kdybych si to sama přála.“

„No, když myslíš… Ale poslouchej, nebudu ti lhát. Na tu maturitu z matiky prostě nemáš a bez ní se na vysokou nedostaneš. S gymplem můžeš dělat leda tak prodavačku tady v Albertu,“ máchnul rukou směrem k ulici.

„Ale když já…“

„Pššt, uvolni se, Sofčo.“

„Pane učiteli, tohle po mně nemůžete –“

„Promiň, omlouvám se, moc se omlouvám. Máš pravdu, přehnal jsem to. A ten příklad dopočítávat nemusíš, nebudu ho kontrolovat, nech si ho pro sebe.“

„Mů–můžu už domů?“

„Počkej, ještě se podívám se na tvůj průměr známek,“ řekl s šibalským úsměvem a vytáhnul ze své brašny malý sešit. „Koukám, že tady máš i jednu čtyřku, zlepšuješ se, dobrá práce. Ale stejně ti ji pro jistotu přepíšu na pětku, určitě jsi opisovala.“

„Co–co? To přece nemůžete udělat!“

„A kdo mi v tom zabrání?“

V Sofii se náhle něco zlomilo. Uvědomila si totiž, že muž stojící před ní chce skutečně vidět její nahé tělo. Nedokázala si vybavit žádný podobný moment ve svém životě – snad s výjimkou Igora v prvních měsících vztahu. Už na základce se spolužáci točili kolem jejích hezčích kamarádek a na gymplu, kde měli v celé třídě sotva deset kluků, si připadala jako vzduch. S hrůzou si uvědomila, že ji nepříjemná situace začíná vzrušovat.

Taky si vzpomněla na svého přítele, jak včera večer básnil o jedné holce z posilovny, která má brutální břišáky, a přitom je tak milá a skromná. Obyčejně by podobnou poznámku takřka ani nezaznamenala. Nesměla by jí však připomenout nejhorší hodinu tělocviku, kdy se jí v převlékárně zničehonic Aneta, kapitánka volejbalového družstva, zeptala: Kdy ti začnou růst prsa, tlustoprdko? Žádná odpověď. Ztratila jsi řeč? Aneta se rozhlédla kolem sebe. Všechny holky napjatě sledovaly, co se bude dít. Pohodila blonďatými vlasy, rozepnula si podprsenku a významně ji odložila na lavičku. Zaťala vyrýsované břišní svaly a vypjala svá výstavní prsa. Koukej, jak vypadá pořádná holka! Ty vypadáš jako tlustý kluk s frndou, uchechtla se a zapíchla prst do bradavky své oběti. Ta zrudla a vrazila Anetě facku, která jí facku okamžitě vrátila. Pak se strhla rvačka a Sofie skončila se zlomeným nosem. Třídní důtku dostaly obě holky. Žádná ze spolužaček si totiž netroufla svědčit proti kapitánce.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Křivák. „Celá se třeseš.“

„To nic, jenom jsem si na něco vzpomněla.“

„Chceš se mi svěřit?“

„Ne–nechci, už jsem v pořádku.“

Rozechvělá Sofie ustoupila několik kroků od dveří směrem k tabuli. „Já to přece jenom udělám.“ Neobratně si vytáhla tričko nad prsa, pomalu jej přetáhla přes hlavu a odložila na katedru. Potom rozklepanýma rukama nahmatala zapínání podprsenky, potáhla za ramínka a nechala kus oděvu sklouznout na zem. Instinktivně si dlaněmi zakryla prsa.

Křivák k ní přistoupil a jemně jí odsunul studené ruce z ňader. „To nemáš zapotřebí, jsi nádherná,“ rozzářila se mu tvář. „Smím si je pohladit?“

Studentka sotva znatelně zavrtěla hlavou.

Dychtivé oči padesátníka klouzaly po mladém těle. Kolikrát jsem tě na svých hodinách svléknul pohledem? Stokrát? Tisíckrát? Konečně tě vidím nahou. Aspoň do půl těla. Tolik se odlišovala od svých spolužaček. Připadala mu zvláštně roztomilá, jako nevinné prasátko stavějící se na zadní nožky. Přejel pohledem její tvarohově bílé rosolovité břicho a zastavil se až u malých povislých prsou. Zdálo se mu, jako by odkojila přinejmenším dvě děti. Ňadra mu připomínala dříve používané plastové sáčky na mléko – když v pytlíku zbývalo posledních několik málo hltů.

 Sofie si opět vzpomněla na kapitánku. Cítila, jak se jí zmocňuje neovladatelný vztek, podobný jako tenkrát, když Anetě vrazila facku. Podobný, ale přece jiný. Tentokrát cítila ještě něco. Touhu. Zatraceně silnou touhu. Uběhlo pár chvil a tikající bomba explodovala. Strhala ze sebe zbytek oblečení a celá rudá zařvala: „Koukej, jak vypadá pořádná holka! Tak ukaž, že si chlap!“

Položila se zády na katedru a zavřela oči. Křivák se nenechal vyvést z míry. Nejprve studentku něžně políbil na krku, poté na prsou a ústy hledal cestu níže a níže. Na poslední chvíli se vyhnul centru Sofiiny rozkoše a zabočil jazykem na vnitřní stranu stehen. Bylo však pozdě. Prohnula se v zádech a pocítila, jak se jí do všech koutů těla rozlila elektrizující vlna vzrušení.

„Miluji tě,“ zašeptal jí do ucha. „Chci, abys byla se mnou, už napořád. Nadprůměrná žena potřebuje nadprůměrného muže.“ Na chvíli se odmlčel. „A pamatuj, rozhodla ses správně, máš to u mě.“

***

Učitel přistoupil k Sofii, jemně ji zatahal za rameno a řekl povzbudivě: „K úspěšnému složení maturity z matematiky stačí získat pouhých 33 % bodů. Nevzdávej se v cílové rovince, mohla bys toho později litovat.“

Sofie zaslechla takřka neslyšný zvuk. Pozvedla hlavu z lavice a otřela si zaslzené oči. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla na své písemce malý papírek.

Nenápadně jej rozbalila a v duchu četla 1. A, 2. B, 3. D, … A na druhé straně stálo: Nadprůměrná žena nemůže mít podprůměrné výsledky. Ani z maturity.

Druhá část

Bývalá léčebna perfektně zapadala do seznamu opuštěných míst, která Sofie s Igorem dosud prozkoumali. Podobné adrenalinové zážitky tvořily důležitou součást jejich života. Ve skutečnosti to byla jejich jediná společná záliba, kterou však po maturitě dost zanedbávali. Především kvůli Igorovi, který po nástupu na vysokou školu věnoval své přítelkyni minimum času. Vymlouval se na učení, ale oba dobře věděli, že zkrátka naplno užívá studentského života. Sofie si však uvědomovala, že její protějšek nemá o nápadnice nouzi – koneckonců i ona kdysi snadno podlehla jeho svalnaté postavě, hustým černým vlasům a mužným vousům. A tak mu raději dopřávala volnosti, než aby ji jako žárlivou hysterku nakonec opustil. Asi po půl roce, před prvním zkouškovým obdobím, konečně přítele přemluvila, aby spolu nahlédli do opuštěné psychiatrické léčebny. Měla radost nejen z vidiny příjemně stráveného večera, ale taky se těšila, až se o nové zážitky podělí s fanoušky svého blogu. Asi týden předem jim prozradila, co přesně chystá.

Mladý pár dorazil podle avizovaného plánu na místo. Renesanční budova postavená na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století stála uprostřed rozlehlého, dávno již neudržovaného parku. Celý areál byl protkán hustou sítí vyšlapaných cestiček. Pravděpodobně je vytvořily podrážky bot feťáků, bezdomovců a taky dobrodruhů. Každý v novodobých ruinách hledal něco jiného. Cíle poslední skupiny byly nejzajímavější, tito milovníci adrenalinu toužili po odhalení tajemství, která opuštěná místa skrývají.

Sofie s Igorem právě kráčeli k hlavnímu vchodu léčebny. S úžasem pozorovali, jak příroda pomalu natahuje svá neúprosná chapadla a pohlcuje chátrající budovu ze všech stran. Větve z okolních stromů bičovaly zdi a na střeše rostla tráva a drobné keře. Slunce už zapadlo za obzor a do rozmáčené krajiny se vkrádala tma. Dívka se zadívala na řadu rozbitých oken podkrovních pokojů. Měla pocit, jako by skučící vítr skrze mříže oken odnášel pohnuté příběhy lidí, které ulpěly na zdech místností léčebny. Přemýšlela, kolik šílených pacientů zakusilo na vlastní kůži stisk svěrací kazajky.

Mladý pár se zastavil u hlavního vchodu budovy. Oba usoudili, že dveřmi s rozbitými skleněnými výplněmi se rozhodně dovnitř neprotáhnou. Alespoň ne bez řezných ran. A tak se vydali kolem budovy najít vhodnější místo, kudy se dostat dovnitř. Zanedlouho narazili na volně přístupnou jídelnu, na jejímž konci objevili oprýskané dveře.

Igor se napřímil, vypjal mužnou hruď a vzal za kliku. Vstoupil dovnitř a přítelkyně ho následovala. Obklopila je tma. Ihned zapnuli čelovky a rozhlédli se kolem. Stáli na začátku dlouhé chodby. Na zemi ležela napadaná omítka ze stropu, vedle dveří stála židle z masivu a všude kolem se povalovaly ledabyle rozházené zažloutlé papíry.

„Asi nějaké staré spisy,“ prohodila Sofie.

„Na to bych se podíval,“ zvedl Igor jeden list ze země a zabořil do něj zrak. „To je hustý, nebudeš tomu věřit, ale tady se učili, jak si to správně udělat. Poslouchej! ‚…začne muž rukou stimulovat pohlavní úd až do předpříznaku ejakulačního reflexu –‘“

„Ale prd, učili se ovládat, aby se při sexu hned neudělali,“ opáčila pohotově dívka. „Vem si to s sebou, třeba se to konečně naučíš,“ rýpla si a koukla po příteli.

„Nebudu se učit něco, co využiju pětkrát do roka.“

„Ta hlava mě včera fakt bolela!“ odsekla. „Ukaž, schovám ti to,“ vytrhla mu papír z ruky a vykročila ke schodišti na druhém konci chodby. „Pojď už, sme teprv na začátku, hrozně se loudáme.“

Rozhodli se zrychlit tempo prohlídky a vyšli točitým schodištěm rovnou do druhého patra, kde narazili na bytelnou mříž. Zřejmě bránila nejvíce nemocným pacientům v úniku z léčebny. Brána v mříži byla naštěstí pootevřená, a tak vstoupili dovnitř.

„Pššt, někoho jsem slyšela.“

„Ale prd, nikdo tu není.“

„Panebože, tam,“ ukázala rukou a křečovitě se přitiskla ke svému ochránci. „Noha! Viděla jsem někoho vejít z chodby do místnosti!“

Následovalo několik sekund ticha, ozývalo se jen žalostné kvílení větru a bouchání okenic.

„Slyšíš to? Hlasy šílených pacientů, kteří tady zemřeli. Jejich duše nenalezly klid ani po smrti.“

„To jenom hučí vítr. Pojď, ty můj strašpytle, tady nikdo neumřel“ vzal přítelkyni za ruku a vykročil vpřed.

„Co tu dělá škraboška?“ podivila se Sofie a namířila čelovkou na podlahu. „Brr, tady bych na maškarní nešla ani za nic.“

 „Prostě někdo hodil masku na zem, to je celé. Koukej, spíš tohle je zvláštní. Zbourali stěnu u dvou místností, které jsou naproti sobě, ale ostatních se ani nedotkli. Zajímalo by mě proč. Pojď, mrknem dovnitř.“

„Je to kuchyň, koukej na ten nápis nade dveřmi – Kuchyně, vstup zakázán. A tady vydávali obědy,“ špitla Sofie a posvítila na otvor ve zdi obložený bílými kachličkami. „Druhé patro asi fungovalo samostatně, aby největší šílenci nikoho neohrožovali. Personál ani nikoho jiného.“

„Máš recht. Ta mříž, kterou jsme vešli do druhého patra. Mříže v oknech. Samostatná kuchyně a vedle jídelna, přestože by mohli chodit na jídlo do zařízení v přízemí.“

„V tom případě tady musí být i samotka!“

„Ta bývá jen ve vězení, ne?“

„Nevím, ale četla jsem na internetu šílené příběhy, které se prý pořád dějí v psychiatrických léčebnách, i teď v jednadvacátém století. Nějakého chlapa údajně přikurtovali k lůžku a přepásali ho přes hrudník tak silně, že se skoro udusil. Personál hned odešel a prý nikoho vůbec nezajímalo, že ten pacient bojuje o ži– slyšels to? Tam, jídelna!“

„Kurva, co to?“ leknul se Igor. Opatrně se přiblížil k oknu na vydávání obědů, dlaněmi se chytil parapetu a prostrčil hlavu dovnitř. Pomalu projížděl čelovkou místnost zleva doprava. Náhle ztuhl.

Zíral do tváře čemusi až nelidskému. Zbědovaný vrásčitý obličej na něj upíral krví podlité červené oko. Po druhém zůstala jen hnisající kůže. Obličej lemovaly objemné neudržované vousy.

Něco klaplo a ze starého rádia se ozvalo hlasité chrčení We are the champions.

Igor se nedokázal pohnout.

„Nemáš drobný?“ zahučel chraplavým hlasem cizí muž.

Intenzivní puch zkažených zubů a alkoholových výparů udeřily Igora do nosu. Cítil, jak mu odporný zápach pronikl nosní dutinou až do plic a všude v těle za sebou nechával smrdutou stopu. Sáhl do kapsy a beze slova položil dvacku na parapet.

„Víc nemáš?“

„Ne, nemám!“ zařval, aby přehlušil rádio, které skřípějícím zvukem znásilňovalo legendární píseň. Pomalu se začal vzdalovat od okýnka. Po několika krocích se rozhlédl po místnosti, ale přítelkyni nikde neviděl.

„Sofčo? Sofie! Kde si?! Vypněte to pitomé rádio. Já vás prosím!“ Musí tu přece někde být. Že by se přede mnou schovala? Ne, to se jí vůbec nepodobá. Sakra, proč ten kretén nevypne to zkurvené rádio? Možná ji ten bezďák vylekal a čeká za tou mříží. Možná letěla přímo do auta.

Igor vyběhl z místnosti a zamířil ke schodišti. Několik kroků od brány se zastavil. Nechápavě hleděl na starý lankový zámek na mříži. Vztekle zalomcoval bránou.

Uvěznili mě v psychiatrické léčebně. Za tmy s šíleným bezdomovcem.

„Kurva, vy zmrdi!“ zařval z plných plic, „rozbiju vám držky a zpřelámu hnáty! Zkuste na ni šáhnout.“ Urputně si prohlížel železnou mříž a nejbližší okolí. Ten zámek musím zničit. Jinak to nepůjde.

Spatřil na zemi starou pálenou cihlu a bleskově po ní natáhl ruku. Jakmile se jí prsty dotkl, zahlédl na podlaze několik kapek krve. A další. Červená stopa vedla za mříž a po schodech dolů.

Roztřásla se mu kolena. „Doprdele. To ne, to snad ne. Sofčo, lásko, kde si?!“

Náhle ustal zvuk rádia.

Uchopil pevně cihlu do rukou a přikročil k bráně. Vložku lankového zámku natočil tak, aby doléhala na železnou mříž. Napřáhl se a nesmlouvavě udeřil. Zámek se rozskočil a brána se doširoka otevřela.

Igor se vydal po krvavé stopě, která se záhy začínala ztrácet. Je to dobrá, nebo špatná zpráva? V prvním patře se na okamžik zastavil, protože se krev docela vytratila. Co teď? Zavolat policajty? Nejdřív zavolám Sofii. Proč mě to nenapadlo hned?

Vytočil její číslo. V sluchátku se ozval uvítací tón – píseň Where are you now?

„Jaká ironie,“ uchechtl se.

 Někde v dálce zavyli dva nebo tři psi a další jim odpověděl urputným štěkotem. Igor vykoukl z rozbitého okna směrem do parku, jestli neuvidí něco zvláštního. Na nebi už vysvitlo několik málo hvězd a tenký srpek měsíce, jehož žluť zakryl temný mrak. V parku dokázal rozlišit jenom tmavé obrysy stromů.

Ucítil krátkou vibraci a s úlekem vytáhl mobil. Vypínání… Tak jo, jsem na to sám. Musím jednat! Určitě je to celé past. Musím našlapovat jako kočka a myslet jako liška.

Vypnul čelovku a počkal, až oči přivyknou tmě. Naprosté ticho jej děsilo, slyšel jen svůj mělký dech. V rychlém sledu nádech, výdech, nádech a zase výdech. Uvědomil si, že vytí psů zcela ustalo. Zašátral pravou rukou ve vrstvě prachu na zemi a nahmatal kámen velikosti sevřené pěsti. S primitivní zbraní se teď cítil o trochu silnější a vydal se po schodech dolů. Opatrně našlapoval na špičky a po několika málo krocích se vždy zastavil a zaposlouchal se. Nezaslechl nic podezřelého. Jen to neobvyklé ticho. Ztišil se i vítr.

Vkročil na začátek dlouhé chodby a prošel jí až k místu, kde se na zemi povalovaly ty podivné dotazníky. Vedle dveří z jídelny si všiml malého prostoru, který byl temnější než okolní zdi. Přistupoval blíže, až se mu s největší pravděpodobností podařilo tmavé místo rozpoznat.

„Neobvykle nízké dveře a vedou kamsi dolů… že by do sklepa?“ zamumlal si pro sebe. „Tam bych nevlezl ani za zlaté prase.“

Sáhl levačkou po klice dveří z jídelny a opatrně je pootevřel. Panty hrozivě zavrzaly. Okamžitě ztuhl. Absolutní ticho. Po chvíli vzal rázně za kliku a otevřel dokořán.

Spatřil tři vysoké vychrtlé postavy oděné do bílých doktorských plášťů. Stály uprostřed kruhu ze svíček. Jedna postava se pomalu otočila. Měla na hlavě masku lebky.

Igor upustil kámen na zem, zabouchl dveře a třesoucí se rukou urputně držel kliku. Druhou rukou usilovně pátral po něčem, čím by kliku zajistil. Neviděl vůbec nic. Byla tu židle, uvědomil si okamžitě, tu musím najít! Zběsile šátral v tmavém prostoru, kde tušil záchranu. Určitě tu byla! ujišťoval se. Na okamžik pustil kliku a zběsile plácal rukama v okolí. „Kurva, debilní dřevo!“ zaklel. Zadřel si třísku hluboko do dlaně. V momentě na bolest zapomněl a bleskově vrazil židli pod kliku. Uff, přesně akorát. Možná ji právě takhle už někdo použil, k čemu by tu jinak byla? blesklo mu hlavou.

Z druhé strany chodby se ozvalo tlumené bouchnutí. Igor sebou trhnul. Doprdele, kdosi tam je! Usilovně ostřil zrak. Jeho oči však nestačily přivyknout tmě a neviděl nic než černotu. Náhle uslyšel nějaké hlasy. Jako by opakovaly stále stejná slova. Neustále se přibližovaly a přibližovaly, až jim rozuměl: „Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán! Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!“ Uviděl tři žluté plápolající skvrny ve výšce prsou. Bezostyšně probodávaly tmu. Svítily blíž a blíž. Jedno světlo se zničehonic pohnulo dozadu a osvítilo tvář. Spatřil umrlčí lebku.

Další? Co to má kurva znamenat? Obklíčili mě! Ale kdo? Co teď?

Kvapně nahmatal nízké dveře. Sklonil hlavu a vklouznul do sklepa. Zabouchnul dveře a zády se o ně opřel. Hlasitě oddechoval.

Během několika málo okamžiků se ozvalo bušení na dveře. „Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!“

Igor začal usilovně přemýšlet. Co dál? Pravačkou si ohmatával levou dlaň, kde cítil bodavou bolest, kterou mu působila zaražená tříska. Trčela ven, ale vytáhnout nešla. Jako by měla zpětné háčky.

Musel vyřešit dilema. Nemohl zpátky, ale neodvážil se ani do sklepa. A nedokázal ani zůstat na místě. Co dál? Co sakra dál? Pomalu se zády svezl po dveřích až do dřepu. Není to jen hloupá souhra náhod? Pitomý bezďák s rádiem, zámek na bráně, ti umrlci v bílých pláštích – takové masky se dají určitě koupit v obyčejném hračkářství. Není to celé jen hloupá hříčka? Ale co ta krev? Patřila Sofii, nebo někomu jinému? Vlastně to mohla být i barva, falešná krev, cokoliv.

Igor začal nabývat přesvědčení, že se nechal zatáhnout do podivné hry. Do pěkně debilní hry – ale rozhodně ne hloupé hry, je pořádně rafinovaná! Kdo ji ksakru vymyslel? Sofie? Ta ne. Ta určitě ne. Taková představa je skutečně absurdní. Ale mohla o té hře vědět. Furt mě otravovala, že chce do opuštěné psychiatrie. To bylo pořád samé jen: Kdy už pojedem do té léčebny? Přestaň šprtat, pojďme někam, třeba na tu psychinu. Určitě o této hře věděla a hraje v ní důležitou roli. A hraje ji moc dobře.

„Pomoc,“ ozval se tichounký hlásek. „Zachraňte mě!“ neslo se ze sklepa už hlasitěji.

„Doprdele, to zní jako Sofie,“ zašeptal Igor sám pro sebe.

Přinutil se vstát, ale vzápětí se mu podlomila kolena. „To je pěkně kreténská hra, Sofie!“ zařval do temnoty.

Neozvalo se vůbec nic.

„Vím, že je to hra, dojdu dolů a –“ v půlce věty se mu zlomil hlas. Nedokázal to doříct pevným hlasem, projevil svou slabost. Okamžitě se sám před sebou zastyděl a dokončil, co chtěl říct: „– dojdu tam dole a ukončím to!“

Vydal se kvapným krokem dolů po schodech. Ocitnul se na začátku jakési krátké chodby. Neviděl nic než posprejované zdi a stopy po vytržených elektrických kabelech. Zastavil se. Nic. Jen a jen děsivé ticho, stejně jako v celé budově.

„Tak kde ste? Chci to skončit!“ zakřičel tak hlasitě, až se leknul vlastní ozvěny.

Zatajil dech a znovu se zaposlouchal do ticha. Musím pokračovat. Udělal pár kroků, ale chodba se nerozdvojovala, jak intuitivně předpokládal, zatáčela doprava. Zašel za roh, udělal asi padesát kroků a prošel dveřmi, nebo spíše jakousi až podezřele zachovalou bránou v železné mříži – ne nepodobnou té, která dělila uzavřené oddělení psychiatrie od zbytku světa.

Zvedl zrak ze země a čelovkou ozářil prostorný sklep. Rázem ztuhl a nedokázal se pohnout. Na konci místnosti spatřil svou přítelkyni. Seděla na prosté dřevěné židli a bezduše zírala před sebe.

„Sofie!“

Leknutím sebou trhla a vykřikla: „Je to past, utíkej!“

Ozvalo se zařinčení železa a cvaknutí zámku. Igor se otočil. Zahlédl postavu v tmavém kabátě se starým kloboukem. Jejich věznitel pomalu odcházel pryč.

„Počkejte, co to má ksakru znamenat?“ zalomcoval Igor mříží. „Počkejte!“

Cizí člověk, který mladému páru ukradl svobodu, beze slova zahnul za roh.

Zoufalý Igor přiběhl k Sofii. „Si v pořádku? Tak si v pořádku? Co ti udělal? Mluv!“

„Prosím, rozvaž mi ruce,“ pohnuly se bledé dívce rty.

„Co to má celé znamenat? Lásko, řekni mi, že je to celé jen hloupá hra!“

„Co, jaká hra?“

„Prosím, řekni to! Že je to hra?“ žadonil, zatímco zápasil s hrubým jutovým lanem. Únosce jím připoutal dívčiny ruce ke kusu železa trčícím ze zdi za židlí.

„Nechápu tě, ty hraješ nějakou hru, nebo co?“

„Sakra, co na tom nechápeš? Ten bezďák s rádiem, tvůj únos – ty o tom nic nevíš?“ Konečně se mu podařilo uvolnit Sofiiny ruce. „Nic, neřeš to, radši mi půjč mobil. Hned zavolám na policajty, pokud je tu signál.“

„Lásko, já u sebe nemám mobil, vzal mi ho ten člověk. Všechno ti řeknu, jenom vydrž pár sekund, prosím,“ vzdychla a promnula si uvolněné ruce. „Děkuju.“

„Co, jaký člověk? Fakt to není hra? V tom případě se odsud musíme dostat! Co nejrychleji, než bude pozdě!“

Sofie beze slova vstala, objala svého přítele a začala tiše plakat. Nekontrolovaně se třásla.

„Pojď, můžeš vstát?“

„Počkej, pamatuješ, jaks mluvil s tím bezďákem? Kdosi mě zezadu přepadnul. Praštil mě něčím tvrdým do hlavy, nacpal mi do pusy kus hadru a –“ Sofie se dala do usedavého pláče.

„Doprdele,“ vydechl Igor a nahmatal přítelkyni tržnou ránu ve vlasech. „Ty krvácíš. Ten zkurvysyn! Já ho zabiju!“

„Miláčku, prosím,“ zakryla mu jemně ústa.

Igor odstrčil ruku. „Ty čuráku, já si tě najdu!“

„Pak mě chytil do kravaty a zašeptal mi do ucha, že půjdu s ním. Prý jestli nebudu poslouchat, tak mě zabije. Snažila jsem se mu podívat do tváře, ale nic jsem neviděla. Šli jsme potmě, musí to tady dobře znát. A tak mě dovedl až sem. Přivázal mě tady k tomu železu.“ Chvíli se odmlčela. „Byla mi hrozná zima, tak jsem si aspoň sedla na židli.“

„Tys ho fakt nepoznala? Ani po hlase?“

„Vůbec, však říkám, že přišel zezadu. Do tváře jsem mu neviděla. A hlas jsem taky nepoznala, protože šeptal. A dolů za mnou pak už nepřišel. Prostě vůbec nic nevím.“ Opět se na chvíli odmlčela. „Fakt to není žádná hra, vzpamatuj se konečně!“

„Tak to jsme v prdeli. Totálně v prdeli. Tady nás nikdo nikdy nenajde…“

„Víš co? Možná se pleteš. Zmínila jsem se totiž na blogu, že sem dneska půjdeme, takže –“

„No a co s tím? Jakože když do večerníčku nenapíšeš nový článek, fanoušci tě půjdou hledat do léčebny, protože jim dojde, že tě někdo vězní ve sklepě?“

„Ne, to zrovna ne, ale třeba kdybych byla dýl nezvěstná… někoho by snad mohlo napadnout, že se mi něco stalo.“

„Jo, to asi jo… ale taky bychom třeba teď ani nebyli uvěznění, kdybys všechno nevytrubovala…“

„Co? Jak to myslíš?“

„Víš, jak se nemá psát na Facebook, že jedeš na dovolenou a tím pádem nebudeš doma, aby tě nevykradli?“

„No?“

„Třeba by se ani nemělo psát, kde budeš, aby tě neunesli.“

„To je pitomost!“

„Možná… Ukaž, podívám se ti na tu hlavu.“

Rozhrnul její vlasy a opatrně přikládal čistý kapesník na kůži, aby ránu vyčistil.

„Au, jak to vypadá?“

Igor odhalil několik milimetrů dlouhou tržnou ránu. „Není to až tak zlé, jak to vypadá podle množství krve ve vlasech. Ale potřebovala bys to zašít, nebo budeš mít ošklivou jizvu. A to by nevypadalo hezky, kdybys šla někdy dohola,“ řekl a políbil přítelkyni na čelo. „Odpočiň si, zatím se porozhlédnu po místnosti.“

Přejížděl čelovkou po nevýrazných šedých zdích posprejovaných nejrůznějšími nápisy, které splývaly v jednu obří hnusnou mazanici. „Vandalové,“ odplivl si, „nedokážu pochopit, jak můžou ničit cizí majetek. I když ho nikdo nepoužívá.“

Na zemi se povalovaly zaprášené plechovky od piva, kartóny od krabic, kusy obnošeného oblečení, staré matrace a spousta drobného nepořádku. „Pitomí bezďáci,“ ulevil si. „A feťáci!“ zabořil zrak do rohu místnosti. Udělal několik kroků a prohlížel si pokroucenou hliníkovou lžíci a použitou injekční stříkačku, ve které zůstala trocha tmavé krve. „Prasata. Ještě horší než ti bezdomovci.“

„Igore, je tu nějaký papír. Má ohořelé rohy, ale jinak vypadá zachovale. Pojď se podívat.“

Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. Colette.

„To je nějaký pitomý citát, zahoď to.“

„Ale pravdivý, já bych tě nikdy neopustila. A tady jsou ještě dva papíry. Přečtu to nahlas.“

„Když jinak nedáš…“

„Je zbytečné milovat někoho, o kom víme, že nás nikdy milovat nebude. Vysvětlete to prosím mému srdci. Neznámý autor.“

„Další blbost, nechápu, proč lidé takové věci píší. A ten druhý papír?“

„Žena potřebuje k nevěře muže. Nadprůměrná že–“ Sofie naprázdno polkla.

„Co je? Přečti to celé,“ zamrčel podrážděně Igor.

Spustila od začátku: „Žena potřebuje k nevěře muže. Nadprůměrná žena nadprůměrného muže. Muž potřebuje k nevěře ženu. Jakoukoliv. George Sand,“ dočetla roztřeseným hlasem.

To snad ne, to nemůže být pravda.

„Děje se něco? Celá se třeseš.“

„T–to, ni–nic,“ koktala, „vzpomněla jsem si, jak mě škrtil ten únosce.“

„Jo tak… Teď jsem si vzpomněl a asi bych ti to ani neměl říkat, ale já prostě musím. Popravdě bych do tohoto sklepa nikdy nevlezl, ale viděl jsem tam nahoře něco strašného.“

„Co–co jsi viděl?“

„Tři vysoké postavy v doktorským pláštích s umrlčími maskami na hlavách. Stály uprostřed kruhu ze svíček.“

„Co–cože?“

„Okamžitě jsem zabouchl dveře, když v tom z druhé strany chodby se blížilo něco podobného. Ti umrlci odříkavali: ‚Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!‘“

„Prosím, mlč už, hrozně se bojím!“

„To bude dobré, lásko, spolu všechno zvládneme a určitě odsud utečeme. Ale teď mě pozorně poslouchej: Ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat.“

„Já tebe taky.“

„Ještě se tu porozhlédnu.“

„Dobře.“

Igor si našel kousek ocelové trubky a převracel nepořádek na zemi. „Jsou tu čtyři zdi a ta bytelná železná mříž, odsud se nejspíš nikdy nedostaneme. Ale stejně to tady pořádně prozkoumám. Třeba objevím tajnou chodbu nebo tak něco. Taky si najdi nějakou činnost, jinak zešílíš, buď dřív anebo později.“

Sofie však v místnosti nebyla. Alespoň ne duchem. V představách si neustále přehrávala osudné doučování matematiky. Kéž bych mohla vrátit čas. Jak jsem jen mohla? Jakým právem jsem se s tím pitomcem vyspala? Že by nás tu uvěznil? Ne, to určitě ne. Možná je blbec, ale zas ne až takový… Ale co ten citát o nadprůměrné ženě?

„Našel jsem jakýsi dotazník a je tu i propiska,“ zvolal Igor, „vypadá jak tamten v přízemí o tom honění péra. Vzpomínáš? Ale tento je nějaký snad ještě divnější, vůbec ho nechápu.“

„Jaký dotazník, co tam je?“

„Je dlouhý, ukážu ti ho,“ řekl a položil papír na zem, aby na něj viděli oba.

Jméno:

Příjmení:

Rodné číslo:

Zdravotní pojišťovna:

  1. Vyskytuje se ve Vaší rodině (rodičez, sourozenci) nějaké závažné onemocnění (např. dědičné psychotické onemocnění)?
  2. Vyskytují se ve Vaší rodině opakovaně případy cévních mozkových příhod, trombóz dolních končetin, plicní embolie nebo nemoci či jiné poruchy srážlivosti krve?
  3. Narodilo se ve Vaší rodině dítě s vrozenou vývojovou vadou, Downovým nebo jiným syndromem?
  4. Léčíte se s něčím, berete nebo brala jste někdy v minulosti pravidelně (více než měsíc) nějaké léky?
  5. Byla jste operována?
  6. Závažné úrazy?
  7. Potratila jste? Jednalo se o umělé přerušení těhotenství nebo samovolný či zamlklý potrat?
  8. Podvedla jste někdy svého přítele? Pokud ano, uveďte kdy a s kým.

Pokyny: Otázky klade muž ženě a její odpovědi také zapisuje. Vyplněný dotazník položte pod mříž. Pokud bude vyplněn správně, dostanete klíč a budete volní.

„Tak přece je to nějaká pitomá hra,“ rozčílil se Igor.

„Dost divná hra. Je to vytržené ze vstupního dotazníku na gyndu,“ poznamenala Sofie.

„Jo, asi jo, ale co ta poslední otázka? Na to se vás na gyndě taky ptají? Vůbec to tam nezapadá. Jako by poslední otázkou někam mířil.“

„Moc nad tím přemýšlíš, ukaž, já to vyplním,“ řekla dívka a vzala si do ruky propisku. Během deseti minut dotazník vyplnila a vrazila ho pod mříž.

„Stejně je ten dotazník nesmysl, vůbec si ho neměla vyplňovat.“

„Měls snad lepší nápad? Cos udělal ty pro to, abychom odtud vypadli? Já ti to povím. Nic!“

„Snažím se na něco přijít.“

„Tak ty se snažíš!“ Sofie se při těch slovech otřásla. Uvědomila si, že vypustila z úst tu pitomou ironickou matikářovu větu, kterou uslyšela na osudovém doučování. Už stačilo jen pozvednout obočí. „Promiň, já to tak nemyslela,“ rychle dodala, sotva se myšlenkami vrátila do reality.

Během následujících hodin Sofie pobývala v realitě méně a méně, takřka neustále vzpomínala na svůj dosavadní život a přemýšlela, co všechno udělala špatně. Naopak Igor většinu času jen pochodoval po místnosti, zkoumal zdi a mříž a každou chvíli kontroloval, jestli se někdo neobjeví.

Mladému páru se začínaly rychle krátit zásoby vody, které si s sebou vzal na původně asi čtyřhodinovou prohlídku opuštěné psychiatrické léčebny. Hned na začátku uvěznění si oba uvědomili, že pro přežití budou muset šetřit vodou jak jen to půjde. Teď jim zbývalo sotva čtvrt litru. Ve vězních se střídaly záchvaty vzteku, kdy bušili do mříže a do zdí, křičeli a kopali do starých plechovek, s nápory zoufalství a lítosti, kdy seděli a nic neříkali.

„Musím se vykadit,“ pronesla zničehonic Sofie, „hrozně se stydím, ale bolí mě břicho. Půjdu támhle do rohu. Nekoukej se, prosím.“

„V pohodě, klidně běž. Zatím si znovu přečtu ty citáty, třeba na něco přijdu.“

Pokusil se začíst do těch pitomých slov. Nedostal se však ani na konec první věty, když zaslechl podezřelý zvuk od brány. Instinktivně tam zamířil čelovkou. Spatřil člověka v masce prasete, jak zvedá ze země dotazník, přikládá jej na zeď a začíná něco psát. Za pár sekund položil list pod mříž a dal se k odchodu.

„Počkejte!“ zakřičel Igor. „Co po nás chcete? Vůbec nic nechápeme. Uděláme cokoliv, ale pusťte nás ven, prosím!“

Muž v masce nezareagoval a ztratil se za rohem. Igor přiběhl k mříži a sebral papír ze země. U prvních sedmi bodů dotazníku byla červená fajfka. Odpověď na poslední otázku, u které Sofie uvedla Ne, přítele jsem nikdy nepodvedla., byla celá věta přeškrtnutá a dopsáno Nevzpomínáš na doučování matematiky? A nezapomeň, že odpovědi zapisuje muž, ty pouze diktuješ. Zkus to ještě jednou – máš poslední možnost zachránit vás oba, teď to máš za pět.

„Co tam napsal?“ zeptala se Sofie, která si konečně natáhla kalhoty a udělala pár kroků směrem k mříži.

„Asi mi budeš muset něco vysvětlit,“ oznámil Igor ledově. „Co to má kurva znamenat?“ Nacpal přítelkyni papír do ruky. „Můžeš mi kurva říct, co to má znamenat? Tak si to už přečti konečně. Čti!“

Okamžitě zabodla zrak do osmého bodu. Nemohla uvěřit vlastním očím. U posledního slova nechala list volně vypadnout z ruky, dřepla si a začala plakat.

„Tak s kým? Kurva s kým? Kdo je ten pičus, co? Honza, Karel, nebo ta vychrtlina, cos o něm včera básnila? Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“

Neodpověděla.

„Dobře, vůbec se spolu nemusíme bavit. Prostě tady oba dva chcípneme. A každý sám. V jedné místnosti, ale každý sám.“

„Promiň, byla jsem hloupá husa,“ vzlykala Sofie, „hrozně toho lituji.“

„Ještě aby ne! Doufám, že toho budeš litovat do konce života! Nebo ne, stejně je mně všecko jedno. Nebudu přece chodit s holkou, co šuká s každým.“ Igor se na chvíli odmlčel. „Počkej, ale teď mě něco napadlo! Až zase přijde to prase pro dotazník, roztáhneš mu nohy a ono nás pustí, jo?“

Ten nápad by nejspíš mohl fungovat. Vlastně by zcela určitě fungoval, uvědomila si s hrůzou Sofie. Jak na to vůbec můžu myslet? To bych tu radši umřela, než abych s ním znovu –.

„Posloucháš mě vůbec?“

Trhla sebou. „Nech toho, já tě prosím, přestaň. Všechno ti vysvětlím.“

„Co mi chceš vysvětlovat? Jak dát správně nohy od sebe? Ne, díky!“

Sofii se nakonec podařilo svého přítele alespoň trochu uklidnit a podrobně mu popsala osudové doučování matematiky, proč k tomu došlo a poprvé se rozvyprávěla také o ponižování od spolužaček na gymplu.

Igorovi všechno začínalo zapadat do sebe a přemýšlel, jestli by se v její situaci přece jenom nezachoval podobně. Možná ano, ale on přece nic špatného neprovedl, tak nemusí spekulovat nad něčím, co se nikdy nestalo. Jedním si byl bytostně jistý – nemínil jí odpustit ani v nejmenším.

Opravil v dotazníku špatnou odpověď a zasunul papír pod mříž. Sotva ustoupil, objevil se člověk v masce prasete, přečetl si odpověď a pokýval hlavou. „Sofie, chápu, že pro tebe byly poslední dny těžké, ale jednou mi poděkuješ. Brzy pochopíš, že neexistuje horšího trestu pro nadprůměrnou ženu nežli žít s obyčejným mužem. Ano, život tě drsně zkouší, ale ty kráčíš s hlavou vzhůru, jsi opravdová hrdinka.“

„Tak už nás pusťte,“ zaúpěla.

„Nebude to tak snadné, mohli byste mi ublížit, půjdete postupně. Přivaž, prosím, příteli ruce k tomu železu, jako jsem předtím svázal ruce já tobě. Potom tě vyprovodím ven a nakonec pustím i tvého fešáka.“

„Nějak se mi to nezdá,“ zasyčel Igor.

„Sklapni, ty nulo, nebo tě tu nechám trčet, než zdechneš.“

Igor se ovládl a nic neřekl. Sofie přistoupila ke kusu železa ve zdi a zvedla ze země jutové lano. „Tak já tě přivážu, ať už to máme za sebou, mám hroznou žízeň.“

Igor neochotně vstal, usedl na starou židli a nechal se přivázat. Dával si přitom pozor, aby si tu nešťastnou třísku v dlani nezadřel ještě hlouběji. Nakonec se natočil na stranu, aby vězniteli ukázal, že je pořádně svázán.

Dívka přistoupila k mříži. „Konečně spokojen? Zničil jste mi život, tak mě pusťte, chci domů!“

„Je otevřeno, můžeš jít.“

Sofie na nic nečekala, vzala za kliku a prošla bránou.

Učitel ji však prudce zachytil za ruku a zacvakl jí obruč policejních pout. Trhla sebou a vysmekla se takovou silou, že druhou obručí udeřila Křiváka do masky. Ten naslepo máchnul do prostoru a zachytil její bundu za konec rukávu. Sofie se z ní nečekaně jednoduše vyvlekla a dala se na zběsilý únik do tmy. Pravou rukou přejížděla po hrubé zdi. Držela tak správný směr. Levačkou máchala před sebou, aby do ničeho nenarazila. Pouta na pravém zápěstí neustále bouchala do stěny a odrážela se do jejího těla. Pokusila se vlající obruč levou rukou zastavit, ale v tom okamžiku prudce narazila do stěny. Chodba se totiž stočila v pravém úhlu doleva, o čemž neměla tušení. Rozplácla se jako žába a upadla na zem. Já pitomá husa všecko pokazím. Tak se zvedej, ty bečko!

Kvapně se ohlédla. Učitel, teď už bez masky, v pravé ruce svíral slabou baterku a s funěním se valil k ní. Konečně se zvedla, kousek uběhla a znovu spadla – na schodech. Teď to nesmím vzdát! Okamžitě vstala a nohou ohmatala jeden schod. Jsou to velké schody, musím natahovat krok. Pravou rukou se dotkla stěny a vyrazila. Pronásledovatel jí byl v patách, měla pocit, že ji má na dosah. Ale přesto jako by najednou ztratil zájem ji dopadnout.

„Tak svobody se ti zachtělo?“ rozchechtal se Křivák mocným hlasem. „Dokud neopustíš toho hlupáka, nebudeš svobodná, ani když odsud unikneš. A koukni na ty dveře před tebou – jsou zamčené – stejně jako tehdy na doučování. Vzpomínáš na to odpoledne, kočičko? Já bych si ho rád zopakoval.“

„Jste zrůda. Nechte mě být!“

„Promiň, teď ti budu muset ublížit,“ řekl a surově udeřil svou oběť do žaludku. Dívka se chytila oběma rukama za břicho, čehož Křivák rychle využil. Přitiskl ji čelem ke zdi a spoutal její druhou ruku.

Pak odvedl dívku zpátky do sklepa. Sice se vzpouzela, ale cítila, že jí rychle docházejí síly. Přimáčknul ji zády ke mříži a připoutal za ruce tak, že její tělo tvořilo jakési velké písmeno Y.

Věznitel poodešel několik kroků a vrátil se se čtyřmi svíčkami. Dvě postavil za mříž, dvě před ni a postupně je zapálil. V místnosti se rozhostilo tlumené světlo a Sofie spatřila spoutaného Igora na druhé straně místnosti.

 „Nebudeš tu přece stát jako tvrdé Y,“ rozesmál se Křivák a postupně jutovým lanem přivázal již tak bezmocné dívčino tělo k mříži v oblasti břicha a za kotníky. „Teď je z tebe X.“

„Nešahej na ni, ty čuráku!“ zařval z druhé strany místnosti Igor. „Okamžitě ji pusť. To tys ji donutil, aby s tebou šukala. To tys posral náš vztah. Tak už nás nech na pokoji!“

„Přestaň fňukat, ty ubožáku. Prostě se jenom koukej, jak si spolu hrajeme. Možná se něčemu přiučíš.“

„Třeba jak nesmyslně zničit život mladé holce? Vyser se na to!“

Učitel beze slova zvedl ze země kus hadru, nacpal jej Igorovi do pusy a vrátil se zpět. „Už nás nebude nikdo rušit, lásko, to by teď byla hrozná škoda. Sám nemůžu pořád uvěřit, že jsem s tak výjimečnou ženou na tak mimořádném místě. Konečně! Ale nevěřila bys, kolik mě to stálo úsilí. Neustále vyčkávat u tvého blogu a doufat, že se ještě někdy vydáš na nějaké opuštěné místo… už jsem opravdu přestával doufat. Pak narychlo sehnat někoho, kdo mi na místě pomůže, ale nebude se moc vyptávat…“

„Co jste jim všem namluvil? Nemůžu uvěřit, že se vám to povedlo, všichni ti umrlci…“

„Ach, drahá, jací umrlci? Stačil mi jeden bezdomovec. Slíbil jsem mu za odměnu chvilku s krásnou holkou. Měla jsi vidět, jak se rozzářil. Ale na to může zapomenout, prasák jeden, jsi jenom moje. A dost řečí, kde jsme to přestali?“

Křivák se napřímil a vytáhl z kapsy armádní nůž s krátkou čepelí. Přiložil jej Sofii ke krku a zašeptal jí do ucha: „Teď neudělej žádnou blbost, byla by tě obrovská škoda.“

Učitel pomalu sunul čepel po krku směrem k jamce mezi klíčními kostmi. Ocelová špička zanechávala na kůži drobnou bílou čáru, která se vzápětí barvila do ruda. Levou rukou přidržel svetr za lem a pomalu ho rozťal vejpůl. Dívka se leknutím otřásla, ale ani nepípla. Pak nařízl i tričko, uchopil látku oběma rukama a celé jej rozerval. Rosolovité břicho se vyvalilo ven jako bílý jogurt z puklého kelímku.

„Máš výjimečně krásné bříško,“ zalichotil věznitel Sofii a něžně ji po něm pohladil. Ale jeho ruka se nezastavila. Zvolna vjela hluboko do jejích kalhot a začala ji rytmicky hladit.

„Pokračujte,“ zašeptala, „jsem nadržená, jak tenkrát.“

„Nesnaž se mi podlézat, na to ti neskočím,“ vytáhl ruku a vrazil jí facku. „Dám se do práce, musím tě připravit.“

„Připravit na co?“

Učitel mlčky uchopil nůž, rozřízl podprsenku a pokračoval ve svlékání, než odstranil všechno oblečení včetně kalhotek. Nechal jí pouze boty. Poté se zastavil a pozoroval zmítající se baculaté tělo. Lano se nekompromisně zarývalo do kotníků a zanechávalo na kůži rudé odřeniny. Vztyčené drobné růžové bradavky vyžadovaly pozornost.

Křivák sáhl do své tašky pro další jutové lano, odměřil asi tři metry, konec odřízl a provaz přeložil napůl. Poodstoupil, hrozivě napřáhl ruku s provazem, ale nechal jej volně zhoupnout, že se jenom zlehka dotkl jejího břicha.

„T–to–to ne–nemůžete!“ koktala zdrceně. „Jste šílenec!“ Její zmučené tělo se nekontrolovatelně třáslo. Měla pocit, že začíná ztrácet vědomí.

„No nic, vidím, že potřebuješ přestávku,“ oznámil suše a zamířil do rohu místnosti. Cestou pohrdavě kouknul na Igora, který se zuřivě zmítal v provazech. Snažil se něco říct, ale hadr nedovolil nic než zoufalé mručení. „Neboj, na tebe taky přijde řada.“

Sofie pozorovala svého mučitele. Sáhl na zem a něco zvedl. „Mám pro tebe dobrou zprávu, kočičko, koukej, injekce proti bolesti,“ zamával injekční stříkačkou se zbytkem sražené krve.

„Proboha, zabijete mě!“

Přistoupil k dívce a pozvedl stříkačku k jejím očím, aby si ji mohla prohlédnout. Ta se zoufale odtáhla a otočila hlavu na stranu. Křivák namířil špičku jehly na pulsující krkavici.

„Kurva, ty zvrácený čuráku, zabi–“

Ozvala se tupá rána a věznitel se skácel na zem.

„Kam schoval ty klíče od pout?“ zablekotal Igor.

Šokovaná Sofie tupě zírala do prostoru.

„Tak kde jsou?“

„C–co, ja–jaké klíče? Jo, od pout, ty–ty má v kapse u kalhot.“

Igor si nasadil čelovku a v rychlosti vybral obsah kapes. Bleskově odemkl pouta, přeřízl lana a podal dívce z chodby její bundu. „Sundám mu aspoň kalhoty, nemůžeš odsud nahá. Tu máš klíče, určitě jsou od sklepa. Běž napřed, dohoním tě, pak si oble–“


„C–co je, hoď sebou!“


„Podívej se na tu krev, je mrtvý.“

Čteme české autory – SOUTĚŽ o knihu

Jste připraveni hrát a vyhrát? Tohle není jako ta hloupá Účtenkovka, kde soutěžíte rok a vyhrajete maximálně tak stovku! 🙂

Mám skvělou zprávu pro všechny, kteří mají rádi věci zadarmo. Projekt Podpora českých autorů – Čteme české autory ve spolupráci se mnou pořádá parádní soutěž o tři výtisky knihy Sabagiro už ne! Nevím jak vy, ale já už si ani nevzpomínám, kdy mi někdo dal něco rozumného zadarmo. Tak neváhejte a soutěžte ZDE.

Pokud se chcete o knize dovědět více, přečtěte si poutavou recenzi od projektu Podpora českých autorů ZDE.

Boj o přežití

Stékající potůčky potu, vyprahlý jazyk, scvrklý žaludek. Kyselá chuť mravenců a šnečí kolonie k snídani. Všechno lepší než odporná chuť přesládlé moruše. Přečtěte si o přežití v přírodě hned teď!

https://www.4camping.cz/clanky/cestopisy/boj-o-preziti/

Počátek výpravy

„V boji o přežití je čtvrtou nejdůležitější potřebou (po zajištění vody, tepla a jídla) sex, to je i psychologicky prokázané. Pokud se nachází ve skupině žena, musí buď spát se všemi, nebo ani s jedním.“

Amar Ibrahim, expert na přežití

Projedeme ostrou zatáčkou a náhle se ocitneme před obrovskou hlubokou kaluží, kterou poslední déšť naplnil až po okraj. O umístění startovacích bloků pro „Výpravu hladu a strádání“ je rozhodnuto. Hbitě vyskočíme všichni tři ze staré Oktávky, v okamžiku natlačíme do žaludku okoralý kousek chleba a pár koleček mastného salámu, protože tvoříme tukové zásoby jako medvědi před zimním spánkem.

Po jídle ještě chvíli přešlapujeme a uvažujeme, co si vzít s sebou. Zabíháme do stále větších detailů, než si konečně uvědomíme, že akorát oddalujeme nevyhnutelné: musíme se pustit matčina prsu.  Rozhlédneme se kolem sebe. Neprostupná džungle napravo, neprostupná džungle nalevo, hustý podrost, ostružiníky a hned za nimi akáty.

Vyrážíme na cestu

„Do hajzlu, první komár!“ vykřikne Šupl, můj bratranec a dobrý kámoš v jedné osobě. „Půjdu po cestě, v tom křoví jich bude dvakrát tolik.“

Neprotestujeme. Nejprve elegantně obejdeme tu obří kaluž. Teda až na Šupla, který do ní omylem opakovaně spadne.

„Ty vole, další svině. Ti komáři jsou všude,“ nepřestává remcat Šupl.

„Klid, ty potvory nemůžou za to, žes spadl do té kaluže. Dvakrát,“ přisadí si Štěpa, můj o rok mladší brácha.

Odbočíme na vedlejší cestu, která během pár metrů ztratí písek, ale nabídne hlínu. Jde se nám o poznání lépe, konečně se boty přestávají bořit. Okolí se stane prostupnějším, ostružiníky a akáty se náhle změní v keře a jehličnaté stromy, podobně jako se v Káně Galilejské pod Ježíšovýma rukama proměnila voda ve víno.

Začínáme hledat potravu. Jako pravěcí lovci nebo spíš sběrači. Na nízkém ztrouchnivělém pařezu zahlédnu lesního mravence. Zkušeně jej stisknu mezi prsty, položím na jazyk, posunu na plošku stoličky, několikrát zkousnu a spolknu. Chutná jako drobounká kapička citronu. Mravenců sním ještě několik, a nakonec jazykem uklidím pusu od zbytků nožiček. Trochu divný pocit, ale ne tak moc jako kdysi poprvé.

Ráz krajiny se dále zvolna mění, jehličnany vystřídají listnáče, ze sem tam komár se stane au, au, doprdele, já se na to vyseru! Nejvyšší čas vyzkoušet repelent zakoupený v té předražené síti lékáren Dr. Max. Bohužel nefunguje. Ani se nesnažím tvářit překvapeně. Za minutu aplikujeme další vrstvu spreje. Pak další, další a další.

„Ne, komáří samičky neodradí jen tak nějaký hloupý přípravek,“ vzdám nerovný souboj s přírodou a schovám zbytečný krám do batohu.

Pokusíme se o útěk. Zrychlíme krok, takřka běžíme. Třicet stupňů ve stínu je nepříjemně znát. Kapky potu na čele se mění v potůčky, které se okamžitě dávají do práce: otravně lechtají na spáncích a pak na krku, aby se nakonec vsákly do trička. Několikrát se plácnu dlaní, abych zabil komára, ale pokaždé akorát rozprsknu pot.

Nakonec se krajina rozestoupí a komáři takřka zmizí. V dálce zahlédnu Štěpu, jak něco sbírá ze země.

Co tam hledá? nejde mi do hlavy. „Štěpooo! Co děláš pod tím akááátem?“

„To není akááát, nepoznáááš dřezovec?“

Mezitím se ke Štěpovi přiblížím na vzdálenost několika kroků, abychom na sebe nemuseli křičet.

„A je to jedlé ten březovec?“ nahlížím Štěpovi zvědavě přes rameno.

„Říkám dřezovec!“

„Jo, dřezovec jak dřez v kuchyni. To si zapamatuju.“

Dále Štěpu nechápavě pozoruji.

Snaží se rozevřít starý, asi píď dlouhý, a zčásti shnilý lusk. Fuj, to hodlá jíst? Nedaří se mu rozšklebit lusk. Nervózně jej očistí od hlíny a pokusí se o to znovu. Po chvíli na něj vykoukne řádka úhledně naskládaných kulatých plochých kamínků, tedy semen, zasazených do medově žluté lepkavé dužniny. Trochu zlatavého daru z nebes opatrně seškrábne nehtem.

Lusk dřezovce

„Mňam, to je dobrota, ochutnej!“ natáhne prst směrem ke mně.

„Fakt, zvenku je to špinavé a hnusné, ale když se dostaneš dovnitř lusku: slast! Asi něco jako když hezká holka spadne do jímky plné hoven, ty ji vytáhneš, pořádně umyješ a … no nic, zapomeň na to.“

„Ty si prase,“ odplivne si Štěpa. „Podle mě chutí připomíná trnkové povidla. Nebo spíš tamarind.“

„Jo, přesně tak.“

Během chvíle přijdeme na způsob, jak obří lusky loupat a vysáváme jeden lusk za druhým jako mravenečník mravence z mraveniště. Až když jsme trochu najedeni, naplníme batohy. Instantní zdroj energie v záloze přijde vhod!

Ne, tohle není reklama na nůž! 🙂

O kousek dál objevíme mohutný morušovník, jehož větve sklánějící se takřka k zemi nabízejí další zdroj obživy – stačí natáhnout ruku. Z nehostinného místa v zapomenutém koutě východní Evropy se pomalu stává rajská zahrada v době hojnosti. Během následujících okamžiků se nechutně přejíme. Fuj, nemůžu ten cukr v podobně drobounkých hroznů ani vidět. Nasbíráme moruši i do zásoby, v jídelníčku doplní dřezovec.

Ta neidentifikovatelná věc jsou moruše v mikrotenovém sáčku.

Během další chůze si uvědomíme první vážný problém: nedostatek vody. Sice šťavnaté plody zvlaží vyprahlý jazyk, ale zdaleka nestačí doplnit tekutiny ztracené vydatným pocením. To ani náhodou. Celou dobu kráčíme po rovině, nikde jsme nezahlédli ani náznak kopce. Horský potůček, do kterého ponoříme vyprahlé dlaně a zvlažíme sluncem vysušené rty, si v podobné krajině ani nedokážeme představit. Široko daleko nevidíme ani žádnou línou řeku, ze které bychom nabrali lehce znečištěnou vodu k převaření.

„Tady vodu zcela jistě nenajdem,“ zahlásí Šupl. „Teda kromě těch odporných kaluží.“

„Máš recht, musíme vydržet do rána.“

Šupl mi věnuje nechápavý pohled.

„Tys tu příručku o přežití nečetl?“

Zase ten výraz.

„Prostě brzy ráno vezmeš kus oblečení, přivážeš si ho kolem nohou nebo jej táhneš po trávě. Až látka nasaje dostatek rosy, jednoduše ji vyždímáš do ešusu. Anebo rovnou do pusy. A furt dokola, až jsi zpitý jak žok. Jenom se nemotáš, protože piješ vodu.“

„No jasně, ty tvoje pohádky… To bych chtěl vidět!“

„Nechápu, čemu nerozumíš. Ráno si ještě –“

„Zajíc!“ vykřikne Štěpa.

Zahlédnu už jen pohyb křoví. Nevadí, hbitého ušáka bychom dohonili jen stěží. Stejně potřebujeme v první řadě vodu. Až pak zajíce.

Během krátké porady se dohodneme, že odteď budeme hledat jen a pouze vodu. To se však lehce řekne, ale hůře vykoná. Prostě ji v následujících hodinách nedokážeme najít – v žádné podobě – snad s jedinou výjimkou žlutohnědých zapáchajících kaluží. Bloudíme celou věčnost, cítím hnusnou hořkou pachuť na jazyku, tolik příznačnou pro žíznivění. Fuj. Po čase zahlédneme v dálce vesnici. Nikdo se o ní nezmíní ani slovem, přesto mám dojem, že se k ní pomalu ale jistě blížíme. Chceme si vodu koupit nebo snad od někoho vyžebrat? Těžko říct. Pocit hanby nám zauzloval jazyky, nikdo o konkrétním způsobu získání kapaliny nemluví.

Pochod přírodou

Za těžko odhadnutelný časový okamžik konečně dorazíme do chudé vesničky, kde každý druhý domek obklopuje hromada haraburdí a hlouček hospodářských zvířat. Musí tu žít prostí lidé, napadne mě. Přiblížíme se k nejbližšímu stavení, na jehož zápraží se vyhřívá černá kočka. Líně otočí hlavu a pozoruje, jak obří strakatý kohout vede kolem rozbořeného plotu hejno oškubaných slepic.

„Ty vole, pumpa,“ vykřikne Šupl, kterého život na statku nijak nezaujal. „Tam za cestou je stará dobrá ruční pumpa na vodu. Kousek vedle toho posezení, vidíte ji? Ale to by byl podvod, kdybychom si tam napustili vodu, jdeme dál,“ zavrtí nakonec hlavou.

„Co, jaký podvod?“ nechápavě pozoruji jeho pusu, která dokončila ten nesmysl.

„Prostě podvod, ta voda není z přírody, ale ze studny, kterou postavil člověk.“

„Dobře, naberem tu vodu a napijem se všichni. Jenom s tím rozdílem, že ty budeš podvádět, my ne.“

Nedočkavě přeběhneme asfaltku a vrhneme se na zdroj životadárné tekutiny a do sytosti (nebo spíš do naplněnosti?) se napijeme. Nálada se nám okamžitě zlepší – kdo by to byl čekal, že člověk osvěžený se bude cítit lépe než člověk napůl usušený? Do připravených lahví (ne, vzít si z domu prázdné lahve na vodu není podvod ani podle Šupla) nabereme několik litrů životadárné tekutiny a pokračujeme dál. Cestou ještě očešeme pět nebo šest divokých morušovníků, abychom nevypadli z formy.

Trocha vláhy

Začínáme si jasně uvědomovat, že jsme skutečně všežravci, přesně jak nás to učili kdysi ve škole. Život pouze na ovoci je k zbláznění. Pořád jíme a jíme a jsme neustále hladoví. Nějakou energii z cukrů sice máme, ale přesto se cítíme jaksi malátní a zesláblí. Můj odpor k tomu nechutnému přesládlému ovoci se stále zvyšuje, ale přesto ho do sebe cpu jako obtloustlá čtyřicátnice prášky na hubnutí. A jak se tak láduji a koukám kolem sebe, zahlédnu nějaký odlesk mezi stromy naproti.

„Ty vole, tam je rybník!“ máchne rukou přesně tím směrem Štěpa.

Předběhl mě. Teď mi nikdo neuvěří, že jsem ho objevil já, pomyslím si.

„Ale vidím tam i jednoho rybáře, teď do akce nemůžeme,“ povzdechne si Štěpa.

Plány jsou jasné, půjde se na ryby. A ne, pokud bojujete o přežití, vytáhnout jednoho kapříka z vody není pytlačení. Doufám, že pokud nás nějaký rybář pak přistihne, bude mu to stejně jasné jako nám.

Přesuneme se o pár set metrů dále a vyčkáváme na setmění. Volného času využijeme k přípravě pytlaček, ehm, pardon, k výrobě speciálních rybářských prutů.  Sestrojení nezabere víc než pár minut. Ulomíme suchou větev na dva palce tlustou a zlomíme ji tak, že nám zůstane její silnější konec, asi dvacet čísel dlouhý. Odmotáme zhruba deset metrů vlasce, jeden konec uvážeme k prutu, a téměř celý vlasec namotáme jako nit na špulku. Necelý metr před koncem vlasce přivážeme olůvko a na samý konec umístíme háček. Náčiní k lovu je připraveno k použití.

„Už je tma, že bys nepoznal černou nit od bílé,“ prohodí Šupl.

Na svých kalhotách sice černou od bílé bezpěčně rozeznám, ale jak poznamenal Štěpa, „to je určitě nějaký speciální materiál.“ Navíc svítí měsíc, úplná tma jen tak nenastane. Sbalíme si věci a vyrazíme. Zanedlouho dorazíme k místu, odkud jsme předtím rybník zahlédli. Ve světle temně žluté lampy v blízkosti rybníka spatříme shrbenou postavu rybáře, jehož ústa hlasitě drmolí jakousi neznámou řeč. Kolem něj projít nemůžeme. Posuneme se po asfaltce směrem ke vzdálenější lampě a vnoříme se do temné houštiny.

„Psst!“ špitnu.

„Co?“ zavrčí Štěpa polohlasem.

„Jen zkouším, jestli někoho nezaslechnu, třeba dalšího rybáře… No nic, pojďme dál. Ale potichu.“

Natahuji ruce, dotýkám se stromů, pečlivě vážím každý krok. Přesto tu a tam rozšlápnu suchou větev, která vykřikne k tomu rybáři pod lampou: „Tady jsou ti zloduši, chyť je!“ Ale děda řeči kusu starého stromu nerozumí, nebo ji snad ani neslyší.

Konečně vyplujeme ze zajetí černoty, vystrčíme hlavy z křoví. V mžiku se však instinktivně přikrčíme jako když dítě očekává pohlavek. Po chvíli se opatrně rozhlédneme do okolí. Vlevo lampa, vpravo lampa, obě jsou od nás vzdálené asi sto metrů. Vyzařují temně žluté světlo, každá rozkrývá jeden břeh rybníka. V lehce zčeřené hladině se zrcadlí půlka měsíce a hvězdy na druhé straně oblohy, kterým luna nevzala svit. Noční ticho ruší jen kuňkání žab a sem tam nějaká ryba pleskne svým tělem o vodní hladinu. Ozvěna zvuk vody ještě dále násobí.

Neslyšně se proplížíme ke břehu. Ozve se několik plesknutí za sebou.

„Hromada ryb,“ špitne Štěpa. „A taky komárů.“

„Tolik jich není ani ve slovenském Komárně,“ přitakám.

„Hodláte furt kecat nebo i rybařit?“ zavrčí Šupl a nahodí.

„Šuple, toto místo je zrádné, určitě nás někdo čapne. Zatím jsme nic špatného neudělali. Pojď, vypadneme,“ zkouším zbaběle couvnout z podivného nočního rybolovu. Šupl mlčí, a tak raději nahodím. Pak znovu, znovu a znovu. Bez výsledku. Zato komáři slaví ohromný úspěch – jsem tečkovaný jako třezalka. Nebo muchomůrka. Nechápu, proč se ty samičky nespokojí s nektarem z květů jako jejich protějšky.

Uběhne hodina, dvě hodiny a stále nic. Zoufalé žaludky však volají, vydávají hrozné skřeky, prosí o pomoc. Tichounkým hláskem dodávají: „Jenom ne moruši, prosím.“

Zásoba moruší

Hlad nehlad, nakonec odejdeme s prázdnou. Loudavým krokem dorazíme k výchozímu bodu, kde jsme vyrobili provizorní rybářské pruty a uložíme se ke spánku. Každý hodíme tenký letní spacák na hrbolatou zem a zkusíme usnout. Kručící žaludek, tvrdá zem a otravní komáři – pěkná bída. Vrtím se, usínám dlouhé hodiny, až se konečně doplazím do říše snů. Sotva však nakouknu, odpotácím se zpátky do reality a spadnu na hubu. Au. Kolik je? Asi tak čtyři hodiny, slunce ještě nevyšlo. Se škodolibou radostí zjistím, že Štěpa ani Šupl taky nespí. Tím pádem není na co čekat a vydáváme se hledat potravu.

„Zas ty odporné moruše,“ polknu první sousto brzké snídaně. „To bych radši snídal mravence.“

„Ale těch bys musel sníst aspoň tisíc, vzpomínáš, ne?“ opáčí Štěpa.

„Jo, já vím. Jeden váží sotva sto miligramů.

„Přesně. A tisíc mravenců je něco jako vyzáblý plátek masa ve školní jídelně.“

Pomalu si začínám vybavovat detaily naší debaty o lovení mravenců, kterou jsme vedli v době, když jsme tohle celé plánovali. Nakonec jsme dospěli k názoru, že člověk chytáním mravenců energie víc ztratí, než pak jejich snědením získá.

Opražení mravenci

Ve dlani rozmrzele převaluji jeden plod moruše. Tvarem připomíná ostružinu nebo snad miniaturní střapec hroznů – ale opravdu jen tvarem. Chutí se blíží k obyčejné kostce cukru. Nakonec obrátím ruku hřbetem vzhůru a nechám plod spadnout na zem. Snad se nevysemení a nevyroste z něj další strom hrůzy, napadne mě, sotva se střapec dotkne půdy.

Dále se ploužíme krajinou a krátíme si dlouhou chvíli loupáním zrníček obilných klasů, které tu a tam utrhneme z přilehlých lánů. Po několika hodinách narazíme nedaleko smíšeného lesa na jednoho tvora s příbytkem na zádech. (Ne, nejde o člověka, který by uvízl pod stanem.) Pak na druhého, třetího, hotová šnečí invaze.

„Šneka musíte nechat vysrat, jinak je plný hoven,“ upozorním okamžitě.

„Ty vole, to chceš fakt žrát?“ vytřeští Štěpa oči.

„Jo, už žádné moruše.“

V pojídání šneků se považujeme za začátečníky, ale přesto máme alespoň teoretické znalosti. V přípravě na boj o přežití jsme zjistili, že se hlemýždi nechávají nejprve vylačnit (vyprázdnit, zbavit obsahu střev), pak se musí usmrtit, zbavit ulity, vnitřností a zejména slizu. Jedná se o velmi pracnou a zdlouhavou záležitost, která obvykle trvá asi deset dní. Ale my máme hlad teď, ne za týden, a tak se dáme rovnou do práce. Jednoduše každého šneka řízneme nožem, vybereme svalovinu, omyjeme a vložíme do ešusu. Netrvá dlouho a máme masa na menší snídani. Spokojeni s úlovkem se vydáme hledat vhodné místo, kde bychom mohli založit oheň. Dřív, než bys řekl asi tisíckrát švec (jedná se o mou soukromou jednotku času, kdy jedné sekundě odpovídá vyslovení zhruba třikrát švec), najdeme idylické místečko na kraji louky s nízkou trávou – pryč z dohledu místních obyvatel.

Zkušeně zapálíme oheň, do druhého ešusu nalijeme trochu vody a dáme šneky vařit. Čistá pramenitá voda se takřka okamžitě začne měnit v odporný žlutozelený sliz připomínající krev mimozemšťana ze vzdálené galaxie. Opatrně odpudivou hmotu vylijeme, doplníme čistou vodu, chvilku vaříme a opět vzniklý sliz vylijeme. Celý proces opakujeme asi čtyřikrát. Po jedné hodině vaření je maso tvrdé jako kámen. Rozhodneme se změnit strategii. Každý si uřízneme lískový prut, šneky na něj napíchneme a opečeme je nad ohněm, čímž se aspoň zbavíme toho slizu. A fakt že jo. Během půl hodinky je jídlo hotové (tedy bez slizu a tvrdé jako kámen).

Sliz z mimozemšťanů. Fuj! A ano, na žádné fotce nesmí chybět nůž.

„Tak pojďme na ty dobroty,“ zavelí Šupl. Poslušně si strčím kousek hlemýždě do pusy. Nejprve je tvrdý a chutná spáleně. Po chvíli žvýkání trochu povolí, ale zase se objeví ten sliz. Každopádně je hlad silnější než odpor ke slizu a během pár okamžiků si už prohlížím opékačku, jestli na ní nezůstaly nějaké zbytky. Chvíli ještě spočineme, každý si naloupeme hrstku zrní z utrhnutých klasů obilí a vyrazíme na cestu.

Zleva Štěpa a Šupl

Cesta najednou ubíhá lépe, nohy se zvedají takřka samy, i slunce přestalo tolik pálit. Pozitivní mysl (a neprázdný žaludek) dokáže zázraky. A protože se má v nejlepším přestat, rozhodneme se vrátit na místo, kde jsme začali, a boj o přežití ukončit. Přestože jsme si na začátku boje o přežití nestanovili žádný konkrétní cíl, máme dobrý pocit z úspěšné výpravy. Možná se vám zdá, že jsme toho bůhví kolik nedokázali – úplně vás slyším – to je toho dva dny se cpát moruší, březovcem, slupnout pár šneků a mravenců. Ale ono to není tak jednoduché, jak se vám pravděpodobně zdá (a nám se zdálo taky) zpoza displeje mobilu nebo notebooku. Uvedu jeden příklad a budu se vlastně opakovat. Příručky o přežití jsou například plné zaručených rad ohledně jedení mravenců a všelijakého hmyzu. Jenomže pokud nenarazíte na velké mraveniště a budete je v jehličí lovit jednoho po druhém, nakonec zjistíte, že energie mnohem více ztratíte lovem, než získáte pak snědením několika mravenců.

Pan Zbořil boduje – AZ-kvíz – kniha jako cena pro výherce

Knize to v televizi sluší.
Zdroj: ceskatelevize.cz

Dnes jen krátce – kniha už byla podruhé v telce, takže z toho nebudeme dělat žádné velké drama. Minule moderátorka Eva Machourková jednoduše přečetla název knihy a bylo hotovo. Pan Zbořil se však vytáhnul a přidal navrch i nějaký ten vtípek, za což mu děkuji. 😀

Vysílalo se již 1.10.2019, což mi uniklo, ale ČT má naštěstí archiv, takže pokud se nechcete dívat na celý díl, tak si to přetočte na čas 22:50! 🙂

Pro přehrání videa klikněte zde!

Knihu zakoupíte zde: www.MartinSurovec.cz/e-shop

Více zajímavých příspěvků pravidelně sledujte na mém blogu.

Moje poprvé… s cestovkou

Čau egyptonadšenci a jiní lidé, co rádi čtete o cestování!

Píšu trochu se zpožděním, ale teď už jste asi všichni doma z dovolených, takže mi budete věnovat více pozornosti. 🙂

Jak se to říká? Viděl jsem hada srát, cikána… no však to znáte. Ale takové mega mušle?!

Tak jsme byli s Míšou letos poprvé v Egyptě (Marsa Alam, hotel Royal Brayka) a chci vám říct, jak se mi líbilo. Aby to bylo čtivé a abyste si vy, kdo jste v Egyptě ještě nebyli, něco z příspěvku i odnesli, tak vypíchnu tři nejlepší a tři nejhorší věci.

Nejprve tři nejhorší záležitosti:

1) Trvání cesty „dveře – dveře“ šílených cca 13 hodin tam a pak ještě zpátky, kdy jsem se po každé cestě nějakou dobu vzpamatovával. 😃

2) Tím, že to byl zájezd přes cestovku, tak mě zlobilo neustálé “Nesmíš!” a “Musíš!”. Večer nesmíš do bazénu, nesmíš opustit areál, do moře musíš chodit místem k tomu určeným, které bylo asi 50 metrů, při jízdě na čtyřkolkách nesmí jet dvě mašiny vedle sebe a nesmíš jet pomalu ani rychle.

3) V našem resortu Royal Brayka byli takřka jen Češi, což mi na zahraniční dovči trochu vadí, nicméně jsem s tím počítal.

Malá vsuvka: Věnoval jsem knihu do hotelové knihovny. Čechů tam byla tak miliarda, takže si své čtenáře jistě najde. 🙂

A nesmí chybět věnování a ani pár slov v arabštině!

A teď ty tři nejlepší:

1) Konečně jsem byl v poušti, když mi to loni v Maroku nevyšlo. Za 45 USD parádní fakultativní výlet (udělám reklamu, bylo to přes našeho delegáta, EXIM tours), kdy jsme na čtyřkolkách jeli pouští takřka dvě hodiny – nádherný západ slunce a zastávka na pláži s obřími mušlemi. Jo a ještě na velbloudovi jsme vlastně jeli, to bylo součástí. Zkrátka za málo peněz hromada muziky.

Palec nahoru

2) Snad nikdy jsem se nikde nepotápěl, tak nemůžu srovnávat, ale podpořský svět v Marsa Alam mě dokonale uchvátil. Pokaždé, když jsem se ponořil pod hladinu, úplně jsem zapomněl na čas.

Nasraných lidí jsme v životě viděli nespočet, ale co taková nasraná ryba? 😀 No měl jsem dost 😀

Korály byly super 🙂

3) Zpáteční let – ne cesta na letiště, ani z letiště, jen ten let – pohled na Rudé moře zaryté mezi Afriku a Arabský poloostrov, na nekonečnou vyprahlou Saharu nebo na životodárnou členitou deltu Nilu.

Pohled na Saharu z ptačí perspektivy (kdyby pták zabloudil tak vysoko:D)
Pohled na deltu Nilu. No ne že bych byl básník, ale nevypadá to jako ovečky? 😀

Celkové hodnocení 70 %.

Kniha jako výhra v soutěži AZ-kvíz dne 17.9. v 17:15 na ČT1

Zdroj: ceskatelevize.cz

Ano, je řeč o dnes již takřka legendární soutěži České televize. Kdo by neznal Aleše Zbořila a Evu Machourkovou? Oba sympatičtí moderátoři uvádějí soutěž shodně od roku 1997.

Už v květnu letošního roku přijala dramaturgyně pořadu, paní Jaroslava Pešková, moji nabídku knihy Sabagiro už ne! jako jednu z cen pro hráče, který se v soutěži umístí jako druhý. Ano, mluvíme o tom nešťastníkovi, který nejde k bankomatu pro peníze, ale místo toho si má vybrat nějakou knihu. 😀

Tak já doufám, že si co nejvíc z vás v úterý 17.9. v 17:15 naladí program ČT1 a koukne, jestli si stříbrný medailista vybere tu mou knihu! Já věřím (a doufám), že ano. Pokud třeba budete zrovna ve vaší práci, kde skutečně pracujete a nekoukáte na telku, můžete pak na pořad kouknout v archivu České televize zde.

Kniha bude jako výhra ještě dvakrát, ale tyto díly se budou točit teprve koncem září, takže zatím datum neznám.

Mějte se hezky!

Obrázek je pouze ilustrační a vzhled knihy před televizními kamarami se může od tohoto na pláži mírně lišit.

Vychází e-kniha Sabagiro už ne!

Obálka e-knihy
Obálka e-knihy

S radostí vám oznamuji, že kniha dosud dostupná pouze v tištěné formě, právě vychází i v elektronické podobě. Takže pokud čtete raději na mobilu, tabletu nebo noťasu, můžete knihu zakoupit za zvýhodněnou jednotnou cenu 149 Kč. A kde? Všude možně, kde vás jen napadne:

Alza.cz
Google obchod
Knihkupectví Kosmas
Palmknihy.cz
Knihcentrum.cz
a další…

Až knihu přečtete, nezapomeňte zanechat hodnocení na Databázi knih , cbdb.cz nebo rovnou na e-shopech. Díky moc a mějte se hezky!

Zrození knihy – trefa do černého!

Ahoj všichni, kteří sledujete můj profil! 😊 Co se stalo za poslední týden? Veškeré materiály jako obálka knihy včetně anotace, obrázek na předsádku i kompletní text opustily svou rodnou hroudu (můj počítač) a vydaly se na cestu do tiskárny (do Těšínských papíren). Sice s třídenním zpožděním, ale lepší pozdě než nikdy, lepší tři dny zpoždění než třeba tři a půl. V papírnách materiály pár dní postojí ve frontě, poté splynou v jeden celek a z toho se zrodí dalších 1499 potomků. Ano, správně, prozradím vám tajemství, náklad je 1500 kusů! 🙂

Datum vydání je 22. 5. 2019 (dle nejnovějšího odhadu).

Ale dost bylo řečí o tisknutí knížek, máme tady resty z minule – musíme dokončit příběh, jak kniha vznikala. Poslední článek skončil tím, že mi odpověď jednoho nakladatelství změnila život. Přišla mi pozitivní zpráva z nakladatelství Klika. Mají o knihu zájem. Ha, trefa do černého! Anebo že by to bylo tím, že si autor vydání knihy sám platí? 😊

Jasně, že je to tím, nejsem tupý osel! 😀 Ano, rozhodl jsem se vydat knihu samonákladem – profesionální grafik mi udělá přitažlivou obálku. Potenciální čtenář po jejím spatření nedokáže jinak než knihu otevřít a začít v ní číst. Text doladím s profi korektorem, který odstraní překlepy, chyby či špatně formulované věty. Nakonec s anotací pomůže odborník přes marketing, protože se jedná vlastně o jakýsi reklamní text.

Díky samonákladu neskončím jako někteří dočasně šťastní autoři, kterým knihu vydalo některé známé nakladatelství, ale pak v průběhu autoři třeba zjistili, že do výroby knihy nemůžou vůbec mluvit. Výsledná kniha nakonec kolikrát nevypadala podle jejich představ. A navíc se jejich miláček ani pořádně neprodává, protože nakladatelství knize neudělalo reklamu. A co všichni víme o knize, kterou nikdo nepropaguje? Pochopitelně nic, protože o knize přece nikdo nevíme. 🙂 A pokud by se kniha neměla číst, pak se nemusí ani vydávat.

Plán byl tedy na světě, teď už ho jen zrealizovat. Původně jsem myslel, že budu jen diktovat, kdo má co dělat. Ale ono to byla dřina pro všechny – i pro mě. S grafičkou jsme dlouhé týdny ladili obálku k dokonalosti, protože obálka je na knize po jejím obsahu to nejdůležitější.

Vůbec první nápad
Další z prvních pokusů

Další…

A další…

Jeden z návrhů, který se příliš nelíbil
Po mnoha dnech úprav konečně finální verze, která se mi opravdu zalíbila! Grafička Renata Jírová je opravdu skvělá!

A mezitím probíhala korektura. V textu, který se mi jevil bez chyb, se najednou našlo mnoho překlepů, ale i gramatických chyb. Zdálo se mi, že si korektorka chyby snad sama vytváří, aby měla co opravovat. Ale to se mi fakt jen zdálo – stačilo nakouknout do původního materiálu.

Následovala práce typografa neboli sazeče, který zdokonalil vnitřek knihy. To on má na starosti to, aby byla slova na koncích řádků správně rozdělena, aby na koncích či začátcích stránek nezůstaly osamělé konce či začátky odstavců, aby byly fotky v knize správně umístěny a mnoho dalšího.

Pak následovalo nekonečné ladění anotace ke knize (je určitě zajímavé kouknout, jak anotace vznikala, ale to až někdy příště, aby nebyl článek příliš dlouhý). Po nekonečných útrapách jsem dospěl k názoru, že by bylo mnohem snazší napsat další knihu než vymyslet těch pár pitomých řádků anotace, které mají člověka nalákat ke koupi.

Takže vidíte, že připravit knihu není otázka pár dnů. Ale nakonec se skutečně podařilo! 🙂 Už nebude trvat dlouho a výsledek bude k dostání ve všech dobrých knihkupectvích a zde na stránkách v e-shopu (již teď možno objednat).


Zazvonil zvonec a dnešnímu příspěvku je konec.

Chci vědět o každém dalším článku co nejdříve!