První část
„Do konce testu
zbývá deset minut,“ oznámil učitel matematiky Křivák. „Pamatujte, že úspěšné
složení maturitní zkoušky je jednou z podmínek pro přijetí na vysokou školu.“
Z poslední
lavice se ozval tichounký pláč. Sofie právě vzdala svůj čtyřletý boj
s matematikou na gymnáziu. Roztřesenou rukou setřela slzu, která jí právě ukápla
na písemku. Potom pomalu položila hlavu na lavici a pažemi zakryla obličej. Proč jsem si nevybrala tu maturitu
z angliny, já husa pitomá? Odpověď moc dobře znala. Ihned se jí
vybavilo slunné zářijové odpoledne, kdy přišla na individuální doučování
matematiky, které jí Křivák po jedné písemce sám nabídl.
***
„Sofie, máš to zase celé špatně. Proč ses hlásila na gympl? Jak chceš odmaturovat? Podívej se na sebe, tobě ani doučování nepomáhá!“ chroptěl učitel. „Bože, ten první příklad, to je učivo ze základky. Jsi opravdu tak hlou–“ zarazil se a hluboce se jí zadíval do očí. „Fakt si myslíš, že zvládneš odmaturovat?“
„Když já… Víte…
Já se opravdu sna–“
„Tak ty se
snažíš! Mně se spíš zdá, že po večerech hlavně bloguješ.“
Studentka
sklopila oči. „O-o–opravdu se snažím! U-učím se každý den. A–až po–pokud mi
zbyde čas, napíšu občas nějaký článek na web. Vy–vy ho sledujete?“ koktala,
protože měla strach. Koneckonců jako pokaždé, když mluvila s někým jiným
než se svými blízkými.
„To máš fuk,
co já sleduji, teď se bavíme o tvé maturitě. Poslouchej, možná bych ti dokázal
pomoci. Čtyřku na vysvědčení, čtyřku z maturity. Zvol si matiku jako
maturitní předmět a nebudeš litovat. Stačí když…“
„Stačí když
co?“
V místnosti
se na několik sekund rozhostilo ticho.
„Sta–stačí,
stačí když co?“
„Stačí, když
se teď svlékneš.“
„C–co prosím?“
Sofie zrakem přejela učitele od kotníků až po ramena a nakonec se mu odvážila podívat
do tváře. Stál před ní asi padesátiletý zavalitý nepříliš vysoký muž. Jeho
obličeji dominoval hustý černý knír a část tváře zahalovaly mastné rovněž černé
vlasy po ramena. Dívčině pozornosti neunikl chomáč šedivých chlupů deroucí se
z napnuté košile v oblasti prsou.
Křivák se
opřel dlaněmi o její lavici a zvýšil hlas: „Tak chceš odmaturovat, nebo ne?“
Studentku
polilo horko.
„Já, já, já –“
začala opět koktat, „já už musím jít, jede mi auto, tedy chci říct autobus.“ Nesměle
vstala a vykročila ke dveřím.
„Posaď se!“
zastoupil jí cestu učitel.
Udělala dva
kroky zpět a beze slova dopadla na židli. Křečovitě si zaťala prsty do stehen. Pocítila,
jak se jí začínají potit dlaně a zrychluje se jí dech. Vyděšeně sledovala
Křiváka, který vykročil ke dveřím. Zamknul je, ujistil se, že nejdou otevřít a
poté zatemnil všechna okna. Pohledem zkontroloval, že do třídy není odnikud
vidět a zezadu přistoupil k Sofii. Položil jí ruku na rameno a zašeptal do
ucha: „Uděláš mi laskavost? Prosím, svlékni se. Nebudeš toho litovat.“
Studentka vyskočila ze židle jako zasažená elektrickým proudem a rozběhla se ke dveřím. Rychle však ztratila energii a v půlce cesty se zastavila.
„Ničeho se
neboj,“ pronesl učitel vyrovnaným hlasem a vstoupil do její bezprostřední
blízkosti. Natáhl ruce a zlehka ji objal kolem pasu. „Nechceš si to rozmyslet,
kočičko?“
Sofii
naskočila husí kůže.
„Promiňte, mám
přítele.“
„Malá ukázka
není podvádění! Víc nechci, pak tě nechám jít a maturitu nějak zařídíme.“
„Prosím, nechte
mě být!“
„Ale no tak, kočičko,
o nic nejde,“ pronesl tiše a chytl ji jemně za ruku. „Ty můžeš jenom získat.“
„Pane učiteli,
já mám přítele. Tohle opravdu nejde, i kdybych si to sama přála.“
„No, když
myslíš… Ale poslouchej, nebudu ti lhát. Na tu maturitu z matiky prostě
nemáš a bez ní se na vysokou nedostaneš. S gymplem můžeš dělat leda tak
prodavačku tady v Albertu,“ máchnul rukou směrem k ulici.
„Ale když já…“
„Pššt, uvolni
se, Sofčo.“
„Pane učiteli,
tohle po mně nemůžete –“
„Promiň,
omlouvám se, moc se omlouvám. Máš pravdu, přehnal jsem to. A ten příklad dopočítávat
nemusíš, nebudu ho kontrolovat, nech si ho pro sebe.“
„Mů–můžu už
domů?“
„Počkej, ještě
se podívám se na tvůj průměr známek,“ řekl s šibalským úsměvem a vytáhnul
ze své brašny malý sešit. „Koukám, že tady máš i jednu čtyřku, zlepšuješ se,
dobrá práce. Ale stejně ti ji pro jistotu přepíšu na pětku, určitě jsi
opisovala.“
„Co–co? To
přece nemůžete udělat!“
„A kdo mi
v tom zabrání?“
V Sofii
se náhle něco zlomilo. Uvědomila si totiž, že muž stojící před ní chce skutečně
vidět její nahé tělo. Nedokázala si vybavit žádný podobný moment ve svém
životě – snad s výjimkou Igora v prvních měsících vztahu. Už na
základce se spolužáci točili kolem jejích hezčích kamarádek a na gymplu, kde
měli v celé třídě sotva deset kluků, si připadala jako vzduch.
S hrůzou si uvědomila, že ji nepříjemná situace začíná vzrušovat.
Taky si vzpomněla
na svého přítele, jak včera večer básnil o jedné holce z posilovny, která
má brutální břišáky, a přitom je tak
milá a skromná. Obyčejně by podobnou poznámku takřka ani nezaznamenala. Nesměla
by jí však připomenout nejhorší hodinu tělocviku, kdy se jí v převlékárně
zničehonic Aneta, kapitánka volejbalového družstva, zeptala: Kdy ti začnou růst prsa, tlustoprdko? Žádná
odpověď. Ztratila jsi řeč? Aneta se
rozhlédla kolem sebe. Všechny holky napjatě sledovaly, co se bude dít. Pohodila
blonďatými vlasy, rozepnula si podprsenku a významně ji odložila na lavičku. Zaťala
vyrýsované břišní svaly a vypjala svá výstavní prsa. Koukej, jak vypadá pořádná holka! Ty vypadáš jako tlustý kluk s frndou,
uchechtla se a zapíchla prst do bradavky své oběti. Ta zrudla a vrazila Anetě
facku, která jí facku okamžitě vrátila. Pak se strhla rvačka a Sofie skončila
se zlomeným nosem. Třídní důtku dostaly obě holky. Žádná ze spolužaček si totiž
netroufla svědčit proti kapitánce.
„Jsi
v pořádku?“ zeptal se Křivák. „Celá se třeseš.“
„To nic, jenom
jsem si na něco vzpomněla.“
„Chceš se mi
svěřit?“
„Ne–nechci, už
jsem v pořádku.“
Rozechvělá
Sofie ustoupila několik kroků od dveří směrem k tabuli. „Já to přece jenom udělám.“
Neobratně si vytáhla tričko nad prsa, pomalu jej přetáhla přes hlavu a odložila
na katedru. Potom rozklepanýma rukama nahmatala zapínání podprsenky, potáhla za
ramínka a nechala kus oděvu sklouznout na zem. Instinktivně si dlaněmi zakryla
prsa.
Křivák k ní
přistoupil a jemně jí odsunul studené ruce z ňader. „To nemáš zapotřebí, jsi
nádherná,“ rozzářila se mu tvář. „Smím si je pohladit?“
Studentka
sotva znatelně zavrtěla hlavou.
Dychtivé oči
padesátníka klouzaly po mladém těle. Kolikrát
jsem tě na svých hodinách svléknul pohledem? Stokrát? Tisíckrát? Konečně tě
vidím nahou. Aspoň do půl těla. Tolik se odlišovala od svých spolužaček. Připadala
mu zvláštně roztomilá, jako nevinné prasátko stavějící se na zadní nožky. Přejel
pohledem její tvarohově bílé rosolovité břicho a zastavil se až u malých
povislých prsou. Zdálo se mu, jako by odkojila přinejmenším dvě děti. Ňadra mu připomínala
dříve používané plastové sáčky na mléko – když v pytlíku zbývalo posledních
několik málo hltů.
Sofie si opět vzpomněla na kapitánku. Cítila,
jak se jí zmocňuje neovladatelný vztek, podobný jako tenkrát, když Anetě
vrazila facku. Podobný, ale přece jiný. Tentokrát cítila ještě něco. Touhu.
Zatraceně silnou touhu. Uběhlo pár chvil a tikající bomba explodovala. Strhala
ze sebe zbytek oblečení a celá rudá zařvala: „Koukej, jak vypadá pořádná holka!
Tak ukaž, že si chlap!“
Položila se
zády na katedru a zavřela oči. Křivák se nenechal vyvést z míry. Nejprve studentku
něžně políbil na krku, poté na prsou a ústy hledal cestu níže a níže. Na
poslední chvíli se vyhnul centru Sofiiny rozkoše a zabočil jazykem na vnitřní
stranu stehen. Bylo však pozdě. Prohnula se v zádech a pocítila, jak se jí
do všech koutů těla rozlila elektrizující vlna vzrušení.
„Miluji tě,“
zašeptal jí do ucha. „Chci, abys byla se mnou, už napořád. Nadprůměrná žena
potřebuje nadprůměrného muže.“ Na chvíli se odmlčel. „A pamatuj, rozhodla ses
správně, máš to u mě.“
***
Učitel
přistoupil k Sofii, jemně ji zatahal za rameno a řekl povzbudivě: „K
úspěšnému složení maturity z matematiky stačí získat pouhých 33 % bodů.
Nevzdávej se v cílové rovince, mohla bys toho později litovat.“
Sofie
zaslechla takřka neslyšný zvuk. Pozvedla hlavu z lavice a otřela si
zaslzené oči. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla na své písemce malý papírek.
Nenápadně jej rozbalila
a v duchu četla 1. A, 2. B, 3. D, … A
na druhé straně stálo: Nadprůměrná žena
nemůže mít podprůměrné výsledky. Ani z maturity.
Druhá část
Bývalá léčebna perfektně zapadala
do seznamu opuštěných míst, která Sofie s Igorem dosud prozkoumali. Podobné adrenalinové
zážitky tvořily důležitou součást jejich života. Ve skutečnosti to byla jejich
jediná společná záliba, kterou však po maturitě dost zanedbávali. Především
kvůli Igorovi, který po nástupu na vysokou školu věnoval své přítelkyni minimum
času. Vymlouval se na učení, ale oba dobře věděli, že zkrátka naplno užívá
studentského života. Sofie si však uvědomovala, že její protějšek nemá o
nápadnice nouzi – koneckonců i ona kdysi snadno podlehla jeho svalnaté postavě,
hustým černým vlasům a mužným vousům. A tak mu raději dopřávala volnosti, než
aby ji jako žárlivou hysterku nakonec opustil. Asi po půl roce, před prvním
zkouškovým obdobím, konečně přítele přemluvila, aby spolu nahlédli do opuštěné
psychiatrické léčebny. Měla radost nejen z vidiny příjemně stráveného večera,
ale taky se těšila, až se o nové zážitky podělí s fanoušky svého blogu. Asi
týden předem jim prozradila, co přesně chystá.
Mladý pár
dorazil podle avizovaného plánu na místo. Renesanční budova postavená na
přelomu sedmnáctého a osmnáctého století stála uprostřed rozlehlého, dávno již
neudržovaného parku. Celý areál byl protkán hustou sítí vyšlapaných cestiček.
Pravděpodobně je vytvořily podrážky bot feťáků, bezdomovců a taky dobrodruhů.
Každý v novodobých ruinách hledal něco jiného. Cíle poslední skupiny byly
nejzajímavější, tito milovníci adrenalinu toužili po odhalení tajemství, která
opuštěná místa skrývají.
Sofie
s Igorem právě kráčeli k hlavnímu vchodu léčebny. S úžasem pozorovali,
jak příroda pomalu natahuje svá neúprosná chapadla a pohlcuje chátrající budovu
ze všech stran. Větve z okolních stromů bičovaly zdi a na střeše rostla
tráva a drobné keře. Slunce už zapadlo za obzor a do rozmáčené krajiny se
vkrádala tma. Dívka se zadívala na řadu rozbitých oken podkrovních pokojů. Měla
pocit, jako by skučící vítr skrze mříže oken odnášel pohnuté příběhy lidí,
které ulpěly na zdech místností léčebny. Přemýšlela, kolik šílených pacientů
zakusilo na vlastní kůži stisk svěrací kazajky.
Mladý pár se
zastavil u hlavního vchodu budovy. Oba usoudili, že dveřmi s rozbitými skleněnými
výplněmi se rozhodně dovnitř neprotáhnou. Alespoň ne bez řezných ran. A
tak se vydali kolem budovy najít vhodnější místo, kudy se dostat dovnitř.
Zanedlouho narazili na volně přístupnou jídelnu, na jejímž konci objevili
oprýskané dveře.
Igor se
napřímil, vypjal mužnou hruď a vzal za kliku. Vstoupil dovnitř a přítelkyně ho
následovala. Obklopila je tma. Ihned zapnuli čelovky a rozhlédli se kolem. Stáli
na začátku dlouhé chodby. Na zemi ležela napadaná omítka ze stropu, vedle dveří
stála židle z masivu a všude kolem se povalovaly ledabyle rozházené zažloutlé
papíry.
„Asi nějaké
staré spisy,“ prohodila Sofie.
„Na to bych se
podíval,“ zvedl Igor jeden list ze země a zabořil do něj zrak. „To je hustý,
nebudeš tomu věřit, ale tady se učili, jak si to správně udělat. Poslouchej! ‚…začne
muž rukou stimulovat pohlavní úd až do předpříznaku ejakulačního reflexu –‘“
„Ale prd, učili se ovládat, aby se při sexu hned neudělali,“ opáčila pohotově dívka. „Vem si to s sebou, třeba se to konečně naučíš,“ rýpla si a koukla po příteli.
„Nebudu se
učit něco, co využiju pětkrát do roka.“
„Ta hlava mě
včera fakt bolela!“ odsekla. „Ukaž, schovám ti to,“ vytrhla mu papír z ruky
a vykročila ke schodišti na druhém konci chodby. „Pojď už, sme teprv na začátku,
hrozně se loudáme.“
Rozhodli se zrychlit
tempo prohlídky a vyšli točitým schodištěm rovnou do druhého patra, kde
narazili na bytelnou mříž. Zřejmě bránila nejvíce nemocným pacientům
v úniku z léčebny. Brána v mříži byla naštěstí pootevřená, a tak
vstoupili dovnitř.
„Pššt, někoho
jsem slyšela.“
„Ale prd,
nikdo tu není.“
„Panebože, tam,“
ukázala rukou a křečovitě se přitiskla ke svému ochránci. „Noha! Viděla
jsem někoho vejít z chodby do místnosti!“
Následovalo
několik sekund ticha, ozývalo se jen žalostné kvílení větru a bouchání okenic.
„Slyšíš to?
Hlasy šílených pacientů, kteří tady zemřeli. Jejich duše nenalezly klid ani po
smrti.“
„To jenom hučí
vítr. Pojď, ty můj strašpytle, tady nikdo neumřel“ vzal přítelkyni za ruku a
vykročil vpřed.
„Co tu dělá škraboška?“
podivila se Sofie a namířila čelovkou na podlahu. „Brr, tady bych na maškarní
nešla ani za nic.“
„Prostě někdo hodil masku na zem, to je celé. Koukej,
spíš tohle je zvláštní. Zbourali stěnu u dvou místností, které jsou naproti
sobě, ale ostatních se ani nedotkli. Zajímalo by mě proč. Pojď, mrknem
dovnitř.“
„Je to kuchyň,
koukej na ten nápis nade dveřmi – Kuchyně,
vstup zakázán. A tady vydávali obědy,“ špitla Sofie a posvítila na otvor ve
zdi obložený bílými kachličkami. „Druhé patro asi fungovalo samostatně, aby
největší šílenci nikoho neohrožovali. Personál ani nikoho jiného.“
„Máš recht. Ta
mříž, kterou jsme vešli do druhého patra. Mříže v oknech. Samostatná
kuchyně a vedle jídelna, přestože by mohli chodit na jídlo do zařízení v
přízemí.“
„V tom případě
tady musí být i samotka!“
„Ta bývá jen
ve vězení, ne?“
„Nevím, ale
četla jsem na internetu šílené příběhy, které se prý pořád dějí
v psychiatrických léčebnách, i teď v jednadvacátém století. Nějakého
chlapa údajně přikurtovali k lůžku a přepásali ho přes hrudník tak silně,
že se skoro udusil. Personál hned odešel a prý nikoho vůbec nezajímalo, že ten
pacient bojuje o ži– slyšels to? Tam, jídelna!“
„Kurva, co to?“
leknul se Igor. Opatrně se přiblížil k oknu na vydávání obědů, dlaněmi se
chytil parapetu a prostrčil hlavu dovnitř. Pomalu projížděl čelovkou místnost
zleva doprava. Náhle ztuhl.
Zíral do tváře
čemusi až nelidskému. Zbědovaný vrásčitý obličej na něj upíral krví podlité
červené oko. Po druhém zůstala jen hnisající kůže. Obličej lemovaly objemné
neudržované vousy.
Něco klaplo a
ze starého rádia se ozvalo hlasité chrčení We
are the champions.
Igor se
nedokázal pohnout.
„Nemáš
drobný?“ zahučel chraplavým hlasem cizí muž.
Intenzivní
puch zkažených zubů a alkoholových výparů udeřily Igora do nosu. Cítil,
jak mu odporný zápach pronikl nosní dutinou až do plic a všude v těle za sebou
nechával smrdutou stopu. Sáhl do kapsy a beze slova položil dvacku na parapet.
„Víc nemáš?“
„Ne, nemám!“ zařval,
aby přehlušil rádio, které skřípějícím zvukem znásilňovalo legendární píseň. Pomalu
se začal vzdalovat od okýnka. Po několika krocích se rozhlédl po místnosti, ale
přítelkyni nikde neviděl.
„Sofčo? Sofie!
Kde si?! Vypněte to pitomé rádio. Já vás prosím!“ Musí tu přece někde být. Že by se přede mnou schovala? Ne, to se jí
vůbec nepodobá. Sakra, proč ten kretén nevypne to zkurvené rádio? Možná ji ten bezďák vylekal a čeká za tou
mříží. Možná letěla přímo do auta.
Igor vyběhl
z místnosti a zamířil ke schodišti. Několik kroků od brány se zastavil.
Nechápavě hleděl na starý lankový zámek na mříži. Vztekle zalomcoval bránou.
Uvěznili mě v psychiatrické léčebně.
Za tmy s šíleným bezdomovcem.
„Kurva, vy
zmrdi!“ zařval z plných plic, „rozbiju vám držky a zpřelámu hnáty! Zkuste
na ni šáhnout.“ Urputně si prohlížel železnou mříž a nejbližší okolí. Ten zámek musím zničit. Jinak to nepůjde.
Spatřil na
zemi starou pálenou cihlu a bleskově po ní natáhl ruku. Jakmile se jí prsty
dotkl, zahlédl na podlaze několik kapek krve. A další. Červená stopa vedla za
mříž a po schodech dolů.
Roztřásla se
mu kolena. „Doprdele. To ne, to snad ne. Sofčo, lásko, kde si?!“
Náhle ustal zvuk
rádia.
Uchopil pevně
cihlu do rukou a přikročil k bráně. Vložku lankového zámku natočil tak,
aby doléhala na železnou mříž. Napřáhl se a nesmlouvavě udeřil. Zámek se rozskočil
a brána se doširoka otevřela.
Igor se vydal
po krvavé stopě, která se záhy začínala ztrácet. Je to dobrá, nebo špatná zpráva? V prvním patře se na okamžik
zastavil, protože se krev docela vytratila.
Co teď? Zavolat policajty? Nejdřív zavolám Sofii. Proč mě to nenapadlo hned?
Vytočil její
číslo. V sluchátku se ozval uvítací tón – píseň Where are you now?
„Jaká ironie,“ uchechtl se.
Někde v dálce zavyli dva nebo tři psi a další
jim odpověděl urputným štěkotem. Igor vykoukl z rozbitého okna směrem do
parku, jestli neuvidí něco zvláštního. Na nebi už vysvitlo několik málo hvězd a
tenký srpek měsíce, jehož žluť zakryl temný mrak. V parku dokázal rozlišit
jenom tmavé obrysy stromů.
Ucítil krátkou
vibraci a s úlekem vytáhl mobil. Vypínání…
Tak jo, jsem na to sám. Musím jednat! Určitě je to celé past. Musím našlapovat
jako kočka a myslet jako liška.
Vypnul čelovku
a počkal, až oči přivyknou tmě. Naprosté ticho jej děsilo, slyšel jen svůj mělký
dech. V rychlém sledu nádech, výdech, nádech a zase výdech. Uvědomil si,
že vytí psů zcela ustalo. Zašátral pravou rukou ve vrstvě prachu na zemi a nahmatal
kámen velikosti sevřené pěsti. S primitivní zbraní se teď cítil o trochu silnější
a vydal se po schodech dolů. Opatrně našlapoval na špičky a po několika málo
krocích se vždy zastavil a zaposlouchal se. Nezaslechl nic podezřelého. Jen to
neobvyklé ticho. Ztišil se i vítr.
Vkročil na
začátek dlouhé chodby a prošel jí až k místu, kde se na zemi povalovaly ty
podivné dotazníky. Vedle dveří z jídelny si všiml malého prostoru, který
byl temnější než okolní zdi. Přistupoval blíže, až se mu s největší
pravděpodobností podařilo tmavé místo rozpoznat.
„Neobvykle
nízké dveře a vedou kamsi dolů… že by do sklepa?“ zamumlal si pro sebe. „Tam
bych nevlezl ani za zlaté prase.“
Sáhl levačkou
po klice dveří z jídelny a opatrně je pootevřel. Panty hrozivě zavrzaly. Okamžitě
ztuhl. Absolutní ticho. Po chvíli vzal rázně za kliku a otevřel dokořán.
Spatřil tři
vysoké vychrtlé postavy oděné do bílých doktorských plášťů. Stály uprostřed kruhu
ze svíček. Jedna postava se pomalu otočila. Měla na hlavě masku lebky.
Igor upustil
kámen na zem, zabouchl dveře a třesoucí se rukou urputně držel kliku. Druhou
rukou usilovně pátral po něčem, čím by kliku zajistil. Neviděl vůbec nic. Byla tu židle, uvědomil si okamžitě, tu musím najít! Zběsile šátral
v tmavém prostoru, kde tušil záchranu. Určitě
tu byla! ujišťoval se. Na okamžik pustil kliku a zběsile plácal rukama
v okolí. „Kurva, debilní dřevo!“ zaklel. Zadřel si třísku hluboko do
dlaně. V momentě na bolest zapomněl a bleskově vrazil židli pod kliku. Uff, přesně akorát. Možná ji právě takhle už
někdo použil, k čemu by tu jinak byla? blesklo mu hlavou.
Z druhé
strany chodby se ozvalo tlumené bouchnutí. Igor sebou trhnul. Doprdele, kdosi tam je! Usilovně ostřil
zrak. Jeho oči však nestačily přivyknout tmě a neviděl nic než černotu. Náhle
uslyšel nějaké hlasy. Jako by opakovaly stále stejná slova. Neustále se
přibližovaly a přibližovaly, až jim rozuměl: „Strašný, strašný, strašný muž. Bude
po zásluze potrestán! Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!“
Uviděl tři žluté plápolající skvrny ve výšce prsou. Bezostyšně probodávaly tmu.
Svítily blíž a blíž. Jedno světlo se zničehonic pohnulo dozadu a osvítilo tvář.
Spatřil umrlčí lebku.
Další? Co to má kurva znamenat? Obklíčili
mě! Ale kdo? Co teď?
Kvapně
nahmatal nízké dveře. Sklonil hlavu a vklouznul do sklepa. Zabouchnul dveře a zády
se o ně opřel. Hlasitě oddechoval.
Během několika
málo okamžiků se ozvalo bušení na dveře. „Strašný, strašný, strašný muž. Bude
po zásluze potrestán!“
Igor začal
usilovně přemýšlet. Co dál? Pravačkou
si ohmatával levou dlaň, kde cítil bodavou bolest, kterou mu působila zaražená
tříska. Trčela ven, ale vytáhnout nešla. Jako
by měla zpětné háčky.
Musel vyřešit
dilema. Nemohl zpátky, ale neodvážil se ani do sklepa. A nedokázal ani zůstat
na místě. Co dál? Co sakra dál?
Pomalu se zády svezl po dveřích až do dřepu.
Není to jen hloupá souhra náhod? Pitomý bezďák s rádiem, zámek na bráně, ti
umrlci v bílých pláštích – takové masky se dají určitě koupit v obyčejném
hračkářství. Není to celé jen hloupá hříčka? Ale co ta krev? Patřila Sofii,
nebo někomu jinému? Vlastně to mohla být i barva, falešná krev, cokoliv.
Igor začal
nabývat přesvědčení, že se nechal zatáhnout do podivné hry. Do pěkně debilní
hry – ale rozhodně ne hloupé hry, je pořádně rafinovaná! Kdo ji ksakru vymyslel? Sofie? Ta ne. Ta určitě ne. Taková představa je
skutečně absurdní. Ale mohla o té hře vědět. Furt mě otravovala, že chce do opuštěné
psychiatrie. To bylo pořád samé jen: Kdy už pojedem do té léčebny? Přestaň
šprtat, pojďme někam, třeba na tu psychinu. Určitě o této hře věděla a hraje
v ní důležitou roli. A hraje ji moc dobře.
„Pomoc,“ ozval
se tichounký hlásek. „Zachraňte mě!“ neslo se ze sklepa už hlasitěji.
„Doprdele, to zní
jako Sofie,“ zašeptal Igor sám pro sebe.
Přinutil se vstát,
ale vzápětí se mu podlomila kolena. „To je pěkně kreténská hra, Sofie!“ zařval
do temnoty.
Neozvalo se
vůbec nic.
„Vím, že je to
hra, dojdu dolů a –“ v půlce věty se mu zlomil hlas. Nedokázal to doříct
pevným hlasem, projevil svou slabost. Okamžitě se sám před sebou zastyděl a
dokončil, co chtěl říct: „– dojdu tam dole a ukončím to!“
Vydal se
kvapným krokem dolů po schodech. Ocitnul se na začátku jakési krátké chodby.
Neviděl nic než posprejované zdi a stopy po vytržených elektrických kabelech.
Zastavil se. Nic. Jen a jen děsivé ticho, stejně jako v celé budově.
„Tak kde ste?
Chci to skončit!“ zakřičel tak hlasitě, až se leknul vlastní ozvěny.
Zatajil dech a
znovu se zaposlouchal do ticha. Musím
pokračovat. Udělal pár kroků, ale chodba se nerozdvojovala, jak intuitivně
předpokládal, zatáčela doprava. Zašel za roh, udělal asi padesát kroků a prošel
dveřmi, nebo spíše jakousi až podezřele zachovalou bránou v železné mříži
– ne nepodobnou té, která dělila uzavřené oddělení psychiatrie od zbytku světa.
Zvedl zrak ze
země a čelovkou ozářil prostorný sklep. Rázem ztuhl a nedokázal se pohnout. Na
konci místnosti spatřil svou přítelkyni. Seděla na prosté dřevěné židli a
bezduše zírala před sebe.
„Sofie!“
Leknutím sebou
trhla a vykřikla: „Je to past, utíkej!“
Ozvalo se
zařinčení železa a cvaknutí zámku. Igor se otočil. Zahlédl postavu
v tmavém kabátě se starým kloboukem. Jejich věznitel pomalu odcházel
pryč.
„Počkejte, co
to má ksakru znamenat?“ zalomcoval Igor mříží. „Počkejte!“
Cizí člověk,
který mladému páru ukradl svobodu, beze slova zahnul za roh.
Zoufalý Igor
přiběhl k Sofii. „Si v pořádku? Tak si v pořádku? Co ti udělal?
Mluv!“
„Prosím,
rozvaž mi ruce,“ pohnuly se bledé dívce rty.
„Co to má celé
znamenat? Lásko, řekni mi, že je to celé jen hloupá hra!“
„Co, jaká hra?“
„Prosím, řekni
to! Že je to hra?“ žadonil, zatímco zápasil s hrubým jutovým lanem. Únosce
jím připoutal dívčiny ruce ke kusu železa trčícím ze zdi za židlí.
„Nechápu tě,
ty hraješ nějakou hru, nebo co?“
„Sakra, co na
tom nechápeš? Ten bezďák s rádiem, tvůj únos – ty o tom nic nevíš?“ Konečně
se mu podařilo uvolnit Sofiiny ruce. „Nic, neřeš to, radši mi půjč mobil. Hned
zavolám na policajty, pokud je tu signál.“
„Lásko, já u
sebe nemám mobil, vzal mi ho ten člověk. Všechno ti řeknu, jenom vydrž pár
sekund, prosím,“ vzdychla a promnula si uvolněné ruce. „Děkuju.“
„Co, jaký
člověk? Fakt to není hra? V tom případě se odsud musíme dostat! Co
nejrychleji, než bude pozdě!“
Sofie beze
slova vstala, objala svého přítele a začala tiše plakat. Nekontrolovaně se
třásla.
„Pojď, můžeš
vstát?“
„Počkej, pamatuješ,
jaks mluvil s tím bezďákem? Kdosi mě zezadu přepadnul. Praštil mě něčím
tvrdým do hlavy, nacpal mi do pusy kus hadru a –“ Sofie se dala do usedavého
pláče.
„Doprdele,“
vydechl Igor a nahmatal přítelkyni tržnou ránu ve vlasech. „Ty krvácíš. Ten
zkurvysyn! Já ho zabiju!“
„Miláčku,
prosím,“ zakryla mu jemně ústa.
Igor odstrčil
ruku. „Ty čuráku, já si tě najdu!“
„Pak mě chytil
do kravaty a zašeptal mi do ucha, že půjdu s ním. Prý jestli nebudu
poslouchat, tak mě zabije. Snažila jsem se mu podívat do tváře, ale nic jsem
neviděla. Šli jsme potmě, musí to tady dobře znát. A tak mě dovedl až sem.
Přivázal mě tady k tomu železu.“ Chvíli se odmlčela. „Byla mi hrozná zima,
tak jsem si aspoň sedla na židli.“
„Tys ho fakt
nepoznala? Ani po hlase?“
„Vůbec, však
říkám, že přišel zezadu. Do tváře jsem mu neviděla. A hlas jsem taky nepoznala,
protože šeptal. A dolů za mnou pak už nepřišel. Prostě vůbec nic nevím.“ Opět
se na chvíli odmlčela. „Fakt to není žádná hra, vzpamatuj se konečně!“
„Tak to jsme
v prdeli. Totálně v prdeli. Tady nás nikdo nikdy nenajde…“
„Víš co? Možná
se pleteš. Zmínila jsem se totiž na blogu, že sem dneska půjdeme, takže –“
„No a co s
tím? Jakože když do večerníčku nenapíšeš nový článek, fanoušci tě půjdou hledat
do léčebny, protože jim dojde, že tě někdo vězní ve sklepě?“
„Ne, to zrovna
ne, ale třeba kdybych byla dýl nezvěstná… někoho by snad mohlo napadnout, že se
mi něco stalo.“
„Jo, to asi jo…
ale taky bychom třeba teď ani nebyli uvěznění, kdybys všechno nevytrubovala…“
„Co? Jak to
myslíš?“
„Víš, jak se
nemá psát na Facebook, že jedeš na dovolenou a tím pádem nebudeš doma, aby tě
nevykradli?“
„No?“
„Třeba by se
ani nemělo psát, kde budeš, aby tě neunesli.“
„To je
pitomost!“
„Možná… Ukaž,
podívám se ti na tu hlavu.“
Rozhrnul její vlasy a opatrně přikládal čistý kapesník na kůži, aby ránu vyčistil.
„Au, jak to
vypadá?“
Igor odhalil
několik milimetrů dlouhou tržnou ránu. „Není to až tak zlé, jak to vypadá podle
množství krve ve vlasech. Ale potřebovala bys to zašít, nebo budeš mít ošklivou
jizvu. A to by nevypadalo hezky, kdybys šla někdy dohola,“ řekl a políbil přítelkyni
na čelo. „Odpočiň si, zatím se porozhlédnu po místnosti.“
Přejížděl čelovkou po nevýrazných šedých zdích posprejovaných nejrůznějšími nápisy, které splývaly v jednu obří hnusnou mazanici. „Vandalové,“ odplivl si, „nedokážu pochopit, jak můžou ničit cizí majetek. I když ho nikdo nepoužívá.“
Na zemi se
povalovaly zaprášené plechovky od piva, kartóny od krabic, kusy obnošeného
oblečení, staré matrace a spousta drobného nepořádku. „Pitomí bezďáci,“ ulevil
si. „A feťáci!“ zabořil zrak do rohu místnosti. Udělal několik kroků a
prohlížel si pokroucenou hliníkovou lžíci a použitou injekční stříkačku, ve
které zůstala trocha tmavé krve. „Prasata. Ještě horší než ti bezdomovci.“
„Igore, je tu
nějaký papír. Má ohořelé rohy, ale jinak vypadá zachovale. Pojď se podívat.“
Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně
rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil. Colette.
„To je nějaký
pitomý citát, zahoď to.“
„Ale pravdivý,
já bych tě nikdy neopustila. A tady jsou ještě dva papíry. Přečtu to nahlas.“
„Když jinak
nedáš…“
„Je zbytečné
milovat někoho, o kom víme, že nás nikdy milovat nebude. Vysvětlete to prosím
mému srdci. Neznámý autor.“
„Další blbost,
nechápu, proč lidé takové věci píší. A ten druhý papír?“
„Žena
potřebuje k nevěře muže. Nadprůměrná že–“ Sofie naprázdno polkla.
„Co je? Přečti
to celé,“ zamrčel podrážděně Igor.
Spustila od
začátku: „Žena potřebuje k nevěře muže. Nadprůměrná žena nadprůměrného
muže. Muž potřebuje k nevěře ženu. Jakoukoliv. George Sand,“ dočetla
roztřeseným hlasem.
To snad ne, to nemůže být pravda.
„Děje se něco?
Celá se třeseš.“
„T–to, ni–nic,“
koktala, „vzpomněla jsem si, jak mě škrtil ten únosce.“
„Jo tak… Teď
jsem si vzpomněl a asi bych ti to ani neměl říkat, ale já prostě musím. Popravdě
bych do tohoto sklepa nikdy nevlezl, ale viděl jsem tam nahoře něco strašného.“
„Co–co jsi
viděl?“
„Tři vysoké
postavy v doktorským pláštích s umrlčími maskami na hlavách. Stály
uprostřed kruhu ze svíček.“
„Co–cože?“
„Okamžitě jsem zabouchl dveře, když v tom z druhé strany chodby se blížilo něco podobného. Ti umrlci odříkavali: ‚Strašný, strašný, strašný muž. Bude po zásluze potrestán!‘“
„Prosím, mlč
už, hrozně se bojím!“
„To bude
dobré, lásko, spolu všechno zvládneme a určitě odsud utečeme. Ale teď mě pozorně
poslouchej: Ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat.“
„Já tebe
taky.“
„Ještě se tu
porozhlédnu.“
„Dobře.“
Igor si našel
kousek ocelové trubky a převracel nepořádek na zemi. „Jsou tu čtyři zdi a ta
bytelná železná mříž, odsud se nejspíš nikdy nedostaneme. Ale stejně to tady pořádně
prozkoumám. Třeba objevím tajnou chodbu nebo tak něco. Taky si najdi nějakou činnost,
jinak zešílíš, buď dřív anebo později.“
Sofie však
v místnosti nebyla. Alespoň ne duchem. V představách si neustále
přehrávala osudné doučování matematiky. Kéž
bych mohla vrátit čas. Jak jsem jen mohla? Jakým právem jsem se s tím
pitomcem vyspala? Že by nás tu uvěznil? Ne, to určitě ne. Možná je blbec, ale
zas ne až takový… Ale co ten citát o nadprůměrné ženě?
„Našel jsem
jakýsi dotazník a je tu i propiska,“ zvolal Igor, „vypadá jak tamten
v přízemí o tom honění péra. Vzpomínáš? Ale tento je nějaký snad ještě
divnější, vůbec ho nechápu.“
„Jaký
dotazník, co tam je?“
„Je dlouhý,
ukážu ti ho,“ řekl a položil papír na zem, aby na něj viděli oba.
Jméno:
Příjmení:
Rodné číslo:
Zdravotní pojišťovna:
- Vyskytuje se ve Vaší rodině (rodičez, sourozenci) nějaké závažné onemocnění (např. dědičné psychotické onemocnění)?
- Vyskytují se ve Vaší rodině opakovaně případy cévních mozkových příhod, trombóz dolních končetin, plicní embolie nebo nemoci či jiné poruchy srážlivosti krve?
- Narodilo se ve Vaší rodině dítě s vrozenou vývojovou vadou, Downovým nebo jiným syndromem?
- Léčíte se s něčím, berete nebo brala jste někdy v minulosti pravidelně (více než měsíc) nějaké léky?
- Byla jste operována?
- Závažné úrazy?
- Potratila jste? Jednalo se o umělé přerušení těhotenství nebo samovolný či zamlklý potrat?
- Podvedla jste někdy svého přítele? Pokud ano, uveďte kdy a s kým.
Pokyny: Otázky klade muž ženě a
její odpovědi také zapisuje. Vyplněný dotazník položte pod mříž. Pokud bude
vyplněn správně, dostanete klíč a budete volní.
„Tak přece je to nějaká pitomá hra,“ rozčílil se Igor.
„Dost divná
hra. Je to vytržené ze vstupního dotazníku na gyndu,“ poznamenala Sofie.
„Jo, asi jo,
ale co ta poslední otázka? Na to se vás na gyndě taky ptají? Vůbec to tam nezapadá.
Jako by poslední otázkou někam mířil.“
„Moc nad tím
přemýšlíš, ukaž, já to vyplním,“ řekla dívka a vzala si do ruky propisku. Během
deseti minut dotazník vyplnila a vrazila ho pod mříž.
„Stejně je ten
dotazník nesmysl, vůbec si ho neměla vyplňovat.“
„Měls snad
lepší nápad? Cos udělal ty pro to, abychom odtud vypadli? Já ti to povím. Nic!“
„Snažím se na
něco přijít.“
„Tak ty se
snažíš!“ Sofie se při těch slovech otřásla. Uvědomila si, že vypustila z úst tu
pitomou ironickou matikářovu větu, kterou uslyšela na osudovém doučování. Už
stačilo jen pozvednout obočí. „Promiň, já to tak nemyslela,“ rychle dodala, sotva
se myšlenkami vrátila do reality.
Během
následujících hodin Sofie pobývala v realitě méně a méně, takřka neustále
vzpomínala na svůj dosavadní život a přemýšlela, co všechno udělala špatně.
Naopak Igor většinu času jen pochodoval po místnosti, zkoumal zdi a mříž a
každou chvíli kontroloval, jestli se někdo neobjeví.
Mladému páru
se začínaly rychle krátit zásoby vody, které si s sebou vzal na původně
asi čtyřhodinovou prohlídku opuštěné psychiatrické léčebny. Hned na začátku
uvěznění si oba uvědomili, že pro přežití budou muset šetřit vodou jak jen to
půjde. Teď jim zbývalo sotva čtvrt litru. Ve vězních se střídaly záchvaty
vzteku, kdy bušili do mříže a do zdí, křičeli a kopali do starých plechovek,
s nápory zoufalství a lítosti, kdy seděli a nic neříkali.
„Musím se
vykadit,“ pronesla zničehonic Sofie, „hrozně se stydím, ale bolí mě břicho.
Půjdu támhle do rohu. Nekoukej se, prosím.“
„V pohodě,
klidně běž. Zatím si znovu přečtu ty citáty, třeba na něco přijdu.“
Pokusil se začíst do těch pitomých slov. Nedostal se však ani na konec první věty, když zaslechl podezřelý zvuk od brány. Instinktivně tam zamířil čelovkou. Spatřil člověka v masce prasete, jak zvedá ze země dotazník, přikládá jej na zeď a začíná něco psát. Za pár sekund položil list pod mříž a dal se k odchodu.
„Počkejte!“
zakřičel Igor. „Co po nás chcete? Vůbec nic nechápeme. Uděláme cokoliv, ale
pusťte nás ven, prosím!“
Muž
v masce nezareagoval a ztratil se za rohem. Igor přiběhl k mříži a sebral
papír ze země. U prvních sedmi bodů dotazníku byla červená fajfka. Odpověď na
poslední otázku, u které Sofie uvedla Ne,
přítele jsem nikdy nepodvedla., byla
celá věta přeškrtnutá a dopsáno
Nevzpomínáš na doučování matematiky? A
nezapomeň, že odpovědi zapisuje muž, ty pouze diktuješ. Zkus to ještě jednou –
máš poslední možnost zachránit vás oba, teď to máš za pět.
„Co tam
napsal?“ zeptala se Sofie, která si konečně natáhla kalhoty a udělala pár kroků
směrem k mříži.
„Asi mi budeš
muset něco vysvětlit,“ oznámil Igor ledově. „Co to má kurva znamenat?“ Nacpal přítelkyni
papír do ruky. „Můžeš mi kurva říct, co to má znamenat? Tak si to už přečti
konečně. Čti!“
Okamžitě
zabodla zrak do osmého bodu. Nemohla uvěřit vlastním očím. U posledního slova
nechala list volně vypadnout z ruky, dřepla si a začala plakat.
„Tak
s kým? Kurva s kým? Kdo je ten pičus, co? Honza, Karel, nebo ta
vychrtlina, cos o něm včera básnila? Dívej se mi do očí, když s tebou
mluvím!“
Neodpověděla.
„Dobře, vůbec
se spolu nemusíme bavit. Prostě tady oba dva chcípneme. A každý sám.
V jedné místnosti, ale každý sám.“
„Promiň, byla
jsem hloupá husa,“ vzlykala Sofie, „hrozně toho lituji.“
„Ještě aby ne!
Doufám, že toho budeš litovat do konce života! Nebo ne, stejně je mně všecko
jedno. Nebudu přece chodit s holkou, co šuká s každým.“ Igor se na
chvíli odmlčel. „Počkej, ale teď mě něco napadlo! Až zase přijde to prase pro dotazník, roztáhneš mu nohy a
ono nás pustí, jo?“
Ten nápad by nejspíš mohl fungovat. Vlastně
by zcela určitě fungoval, uvědomila si s hrůzou Sofie. Jak na to vůbec můžu myslet? To bych tu
radši umřela, než abych s ním znovu –.
„Posloucháš mě
vůbec?“
Trhla sebou.
„Nech toho, já tě prosím, přestaň. Všechno ti vysvětlím.“
„Co mi chceš
vysvětlovat? Jak dát správně nohy od sebe? Ne, díky!“
Sofii se
nakonec podařilo svého přítele alespoň trochu uklidnit a podrobně mu popsala
osudové doučování matematiky, proč k tomu došlo a poprvé se rozvyprávěla
také o ponižování od spolužaček na gymplu.
Igorovi
všechno začínalo zapadat do sebe a přemýšlel, jestli by se v její situaci
přece jenom nezachoval podobně. Možná ano, ale on přece nic špatného neprovedl,
tak nemusí spekulovat nad něčím, co se nikdy nestalo. Jedním si byl bytostně
jistý – nemínil jí odpustit ani v nejmenším.
Opravil
v dotazníku špatnou odpověď a zasunul papír pod mříž. Sotva ustoupil,
objevil se člověk v masce prasete, přečetl si odpověď a pokýval hlavou. „Sofie,
chápu, že pro tebe byly poslední dny těžké, ale jednou mi poděkuješ. Brzy
pochopíš, že neexistuje horšího trestu pro nadprůměrnou ženu nežli žít s obyčejným
mužem. Ano, život tě drsně zkouší, ale ty kráčíš s hlavou vzhůru, jsi
opravdová hrdinka.“
„Tak už nás
pusťte,“ zaúpěla.
„Nebude to tak
snadné, mohli byste mi ublížit, půjdete postupně. Přivaž, prosím, příteli ruce
k tomu železu, jako jsem předtím svázal ruce já tobě. Potom tě vyprovodím
ven a nakonec pustím i tvého fešáka.“
„Nějak se mi
to nezdá,“ zasyčel Igor.
„Sklapni, ty
nulo, nebo tě tu nechám trčet, než zdechneš.“
Igor se ovládl
a nic neřekl. Sofie přistoupila ke kusu železa ve zdi a zvedla ze země jutové
lano. „Tak já tě přivážu, ať už to máme za sebou, mám hroznou žízeň.“
Igor neochotně
vstal, usedl na starou židli a nechal se přivázat. Dával si přitom pozor, aby
si tu nešťastnou třísku v dlani nezadřel ještě hlouběji. Nakonec se
natočil na stranu, aby vězniteli ukázal, že je pořádně svázán.
Dívka přistoupila
k mříži. „Konečně spokojen? Zničil jste mi život, tak mě pusťte, chci
domů!“
„Je otevřeno,
můžeš jít.“
Sofie na nic
nečekala, vzala za kliku a prošla bránou.
Učitel ji však
prudce zachytil za ruku a zacvakl jí obruč policejních pout. Trhla sebou a
vysmekla se takovou silou, že druhou obručí udeřila Křiváka do masky. Ten
naslepo máchnul do prostoru a zachytil její bundu za konec rukávu. Sofie se
z ní nečekaně jednoduše vyvlekla a dala se na zběsilý únik do tmy. Pravou
rukou přejížděla po hrubé zdi. Držela tak správný směr. Levačkou máchala před
sebou, aby do ničeho nenarazila. Pouta na pravém zápěstí neustále bouchala do
stěny a odrážela se do jejího těla. Pokusila se vlající obruč levou rukou
zastavit, ale v tom okamžiku prudce narazila do stěny. Chodba se totiž
stočila v pravém úhlu doleva, o čemž neměla tušení. Rozplácla se jako žába
a upadla na zem. Já pitomá husa všecko pokazím.
Tak se zvedej, ty bečko!
Kvapně se
ohlédla. Učitel, teď už bez masky, v pravé ruce svíral slabou baterku a
s funěním se valil k ní. Konečně se zvedla, kousek uběhla a znovu
spadla – na schodech. Teď to nesmím
vzdát! Okamžitě vstala a nohou ohmatala jeden schod. Jsou to velké schody, musím natahovat krok. Pravou rukou se dotkla
stěny a vyrazila. Pronásledovatel jí byl v patách, měla pocit, že ji má na
dosah. Ale přesto jako by najednou ztratil zájem ji dopadnout.
„Tak svobody
se ti zachtělo?“ rozchechtal se Křivák mocným hlasem. „Dokud neopustíš toho
hlupáka, nebudeš svobodná, ani když odsud unikneš. A koukni na ty dveře před
tebou – jsou zamčené – stejně jako tehdy na doučování. Vzpomínáš na to
odpoledne, kočičko? Já bych si ho rád zopakoval.“
„Jste zrůda.
Nechte mě být!“
„Promiň, teď
ti budu muset ublížit,“ řekl a surově udeřil svou oběť do žaludku. Dívka se
chytila oběma rukama za břicho, čehož Křivák rychle využil. Přitiskl ji čelem
ke zdi a spoutal její druhou ruku.
Pak odvedl
dívku zpátky do sklepa. Sice se vzpouzela, ale cítila, že jí rychle docházejí
síly. Přimáčknul ji zády ke mříži a připoutal za ruce tak, že její tělo tvořilo
jakési velké písmeno Y.
Věznitel
poodešel několik kroků a vrátil se se čtyřmi svíčkami. Dvě postavil za mříž,
dvě před ni a postupně je zapálil. V místnosti se rozhostilo tlumené
světlo a Sofie spatřila spoutaného Igora na druhé straně místnosti.
„Nebudeš tu přece stát jako tvrdé Y,“ rozesmál
se Křivák a postupně jutovým lanem přivázal již tak bezmocné dívčino tělo
k mříži v oblasti břicha a za kotníky. „Teď je z tebe X.“
„Nešahej na
ni, ty čuráku!“ zařval z druhé strany místnosti Igor. „Okamžitě ji pusť. To
tys ji donutil, aby s tebou šukala. To tys posral náš vztah. Tak už nás nech na
pokoji!“
„Přestaň
fňukat, ty ubožáku. Prostě se jenom koukej, jak si spolu hrajeme. Možná se
něčemu přiučíš.“
„Třeba jak
nesmyslně zničit život mladé holce? Vyser se na to!“
Učitel beze slova zvedl ze země kus hadru, nacpal jej Igorovi do pusy a vrátil se zpět. „Už nás nebude nikdo rušit, lásko, to by teď byla hrozná škoda. Sám nemůžu pořád uvěřit, že jsem s tak výjimečnou ženou na tak mimořádném místě. Konečně! Ale nevěřila bys, kolik mě to stálo úsilí. Neustále vyčkávat u tvého blogu a doufat, že se ještě někdy vydáš na nějaké opuštěné místo… už jsem opravdu přestával doufat. Pak narychlo sehnat někoho, kdo mi na místě pomůže, ale nebude se moc vyptávat…“
„Co jste jim všem namluvil? Nemůžu uvěřit, že se vám to povedlo, všichni ti umrlci…“
„Ach, drahá, jací umrlci? Stačil mi jeden bezdomovec. Slíbil jsem mu za odměnu chvilku s krásnou holkou. Měla jsi vidět, jak se rozzářil. Ale na to může zapomenout, prasák jeden, jsi jenom moje. A dost řečí, kde jsme to přestali?“
Křivák se napřímil a vytáhl z kapsy armádní nůž s krátkou čepelí. Přiložil jej Sofii ke krku a zašeptal jí do ucha: „Teď neudělej žádnou blbost, byla by tě obrovská škoda.“
Učitel pomalu sunul čepel po krku směrem k jamce mezi klíčními kostmi. Ocelová špička zanechávala na kůži drobnou bílou čáru, která se vzápětí barvila do ruda. Levou rukou přidržel svetr za lem a pomalu ho rozťal vejpůl. Dívka se leknutím otřásla, ale ani nepípla. Pak nařízl i tričko, uchopil látku oběma rukama a celé jej rozerval. Rosolovité břicho se vyvalilo ven jako bílý jogurt z puklého kelímku.
„Máš výjimečně
krásné bříško,“ zalichotil věznitel Sofii a něžně ji po něm pohladil. Ale jeho
ruka se nezastavila. Zvolna vjela hluboko do jejích kalhot a začala ji rytmicky
hladit.
„Pokračujte,“
zašeptala, „jsem nadržená, jak tenkrát.“
„Nesnaž se mi podlézat,
na to ti neskočím,“ vytáhl ruku a vrazil jí facku. „Dám se do práce, musím tě
připravit.“
„Připravit na
co?“
Učitel mlčky
uchopil nůž, rozřízl podprsenku a pokračoval ve svlékání, než odstranil
všechno oblečení včetně kalhotek. Nechal jí pouze boty. Poté se zastavil a
pozoroval zmítající se baculaté tělo. Lano se nekompromisně zarývalo do kotníků
a zanechávalo na kůži rudé odřeniny. Vztyčené drobné růžové bradavky vyžadovaly
pozornost.
Křivák sáhl do
své tašky pro další jutové lano, odměřil asi tři metry, konec odřízl a provaz
přeložil napůl. Poodstoupil, hrozivě napřáhl ruku s provazem, ale nechal
jej volně zhoupnout, že se jenom zlehka dotkl jejího břicha.
„T–to–to ne–nemůžete!“
koktala zdrceně. „Jste šílenec!“ Její zmučené tělo se nekontrolovatelně třáslo.
Měla pocit, že začíná ztrácet vědomí.
„No nic, vidím,
že potřebuješ přestávku,“ oznámil suše a zamířil do rohu místnosti. Cestou pohrdavě
kouknul na Igora, který se zuřivě zmítal v provazech. Snažil se něco říct,
ale hadr nedovolil nic než zoufalé mručení. „Neboj, na tebe taky přijde řada.“
Sofie
pozorovala svého mučitele. Sáhl na zem a něco zvedl. „Mám pro tebe dobrou
zprávu, kočičko, koukej, injekce proti bolesti,“ zamával injekční stříkačkou se
zbytkem sražené krve.
„Proboha, zabijete
mě!“
Přistoupil
k dívce a pozvedl stříkačku k jejím očím, aby si ji mohla
prohlédnout. Ta se zoufale odtáhla a otočila hlavu na stranu. Křivák namířil
špičku jehly na pulsující krkavici.
„Kurva, ty
zvrácený čuráku, zabi–“
Ozvala se tupá
rána a věznitel se skácel na zem.
„Kam schoval
ty klíče od pout?“ zablekotal Igor.
Šokovaná Sofie
tupě zírala do prostoru.
„Tak kde
jsou?“
„C–co, ja–jaké
klíče? Jo, od pout, ty–ty má v kapse u kalhot.“
Igor si nasadil čelovku a v rychlosti vybral obsah kapes. Bleskově odemkl pouta, přeřízl lana a podal dívce z chodby její bundu. „Sundám mu aspoň kalhoty, nemůžeš odsud nahá. Tu máš klíče, určitě jsou od sklepa. Běž napřed, dohoním tě, pak si oble–“
„C–co je, hoď sebou!“
„Podívej se na tu krev, je mrtvý.“